Díler

Jeden den v životě drogového dealera. 160 minut vtahující a naleptávající deprese, po jejímž zhlédnutí se budete cítít jako piják nasáklý černým inkoustem. Velkou zásluhu na tom má i hudba, resp. industriálně-ambientní background (ruchy&šumy), a především kamera - úžasná, organická, není v klidu a velmi, velmi pomalu rotuje kolem scény nebo se posouvá. 90% (05.07.2004)

Nie čistých 5*, ale 4,5*. Dôvodom je až prílišné zahľadenie snímky do vlastnej formálnej dokonalosti. Inudstriálna non-stop ruchová stopa podkresľuje bezchybnú, pomalú kameru, vyvolávajúc tak okrem spomínaného Bély Tarra aj reminisencie na Tarkovského (nielen kĺzanie po vodnej hladine, ktoré je vizuálnym odrazom samotného pomalého plynutia filmu) a mne osobne aj na C.T.Dreyera a jeho Vampyra (najsilnejšou črtou celého filmu vďaka zvolenej forme je práve atmosféra - je to film výrazne o pocitoch, i keď ambivalentne práve tento bezchybný audiovizuál je pretláčaný do popredia až tak silno, že hlavne v druhej polovici mi zabraňovalo na plné sústredenie sa vychutnať si ho naplno). Vďaka striedaniu rotačnej jazdy kamerou raz smerom dolava a potom doprava je možné uvažovať aj o výpovedí snímku v smere "špirále" možností postavy Dealera. (08.12.2004)

Esence neklidu, úzkosti, deprese, trýzně a fyzické nevolnosti. Vytažená z minimalismu. Fliegauf staví impresi nad expresi, promyšlenost nad prvoplánovost. Napětí plyne ze zdánlivě nedramatických situací a stejně tak nedramatických hereckých projevů. Režisér diváka velmi chytře - v podprahové rovině - hypnotizuje. Jeho film plyne pomalu a stejně tak pomalu nás mučí obrazem (pozvolna kroužící kamerou) i zvukem (neustávajícím skučením větru). Zdá se to nekonečné, ale zároveň od toho nelze odtrhnout oči. Fliegauf de facto dociluje téhož, co Benoît Debie a Gaspar Noé ve Zvráceném, akorát zcela opačnými prostředky. --- Kdybych tohle viděla v kině, na konci by mě mohli rovnou odvést na psychiatrii. Takhle si jen zavolám na Linku důvěry. (21.02.2015)

Bezprostředně po zhlédnutí jsem netušila, co si myslet, s uplynulým časem se ale ukázalo, že Dealer je jeden z těch filmů, které je potřeba nechat usadit - "špatné" scény (t.j. ty, které se mi nelíbily) si mysl omluví a zůstane jen čirá radost z Fliegaufova specifického vypravěčského stylu. Aby bylo jasno, omlouvání není nic alibistického, k celkovému vyznění snímku je totiž dost důležitý background - všechny epizody jsou založeny na osobních zkušenostech režiséra, mají tedy reálný základ a tím pádem edukativní rozměr. (Maďarské umělecké kruhy prej po premiéře uznávaly, že přesně takhle vypadá heroinová závislost. Nevim, zkušenost nemám a po Dealerovi po tom asi ani netoužím.) A s takovou se na Bence zlobte, že je příliš prvoplánově vyděračský třeba dějovou linií s dítětem. Já si budu každopádně nejvíce pamatovat momenty, jako návštěvu hlavního hrdiny u otce nebo otázky vzbuzující několikaminutový záběr na plakát kulturisty. (work in progres) (LFŠ 2012) (10.08.2012)

Rozdíl mezi českou a maďarskou kinematografií spočívá především v tom, že v Maďarsku dělají filmy umělci - u nás řemeslníci. A stejně jako sádrové trpaslíky nelze vystavovat jinde než jen podél cest a v zahradách, na český film lze koukat jen s lahváčem a brambůrkama s co nejšustivějšími sáčky. A já děkuji Benedeku Fliegaufovi, že u mne zase oživil zájem o artový film. Dealer je průvodcem ponurým vyprázdněným světem, mrazivým peklem, zpovědníkem, důvěrníkem, mlčenlivým soudcem, vazalem, mučedníkem i poslední instancí, dokud neustálá rotace, nedostatek pevné perspektivy, stísněnost záběru a těkavost fokalizace stejně jako nejasné, stísněné a unikavé konfrontace po čtyřiadvaceti hodinách nakonec neobkreslí i prázdnotu a bezvýchodnost jeho vlastního života s trajektorií vortexu. Čekání na proměnu. Na událost, na které stejně nesejde. Čekání na nadpozemský zásah. Ducha ve stroji, který je nakonec objeven jako efektivní nástroj změny: "Bůh slunce. To je frajer. Ne jako ten, kterejmu tady stavěli všecky ty chrámy - to byl jenom nějakéj malej démon. ... Jednou jsem tam byl a byl tam i bůh slunce. ... Jen musíme být potichu, jinak bůh slunce nepříjde a příjdou jen ti zasraní malí démoni." Ad Marigold: Scéna, v níž se snaží přesvědčit otce, svědčí o nedůvěře v duchovno, které nicméně hlavní hrdina s otcem zvláštním způsobem sdílí. Kamera si dává na počátku filmu záležet na tom, aby zachytila, že dealer pečlivě objede všechny kaluže ... Rozpad (jakéhokoliv) duchovního světa, stejně jako absence víry v sebe a v jiné, a následná sociální atomizace, je psychologickým leitmotivem celé kompozice. Dealer je bývalý narkoman, který jakoby procházel očistcem, který sestává z neustálého horror equi - v tomto případě strachu z podobnosti mezi jím a postavami, s nimiž je konfrontován a s nimiž nechce navázat žádný lidský kontakt. Mimoto se domnívám, že bychom film mohli chápat i mnohem šířeji, v rámci generační výpovědi. Existenciální nejistota, v níž se lidé uchylují k sektářství (duchovní vůdce), esoterice (Bůh slunce) a náboženskému primitivismu (louže) totiž svědší o krizi celé společnosti, v níž droga je jen jednou z možností úniku. (25.07.2014)