Díler

V dospievaní som sa od starších kamarátov potajme dostal ku knihe Radka Johna, Memento. K podobne silnému, temnému a skutočne ťažkému zážitku prichádzam až o tri dekády neskôr, kedy moju fantáziu preberá do rúk maďarský režisér Benedek Filegauf. Majstrovská práca so zvukom. Pri scéne "apa...anya...apa...anya" som ani nedýchal. (14.06.2016)

Esence neklidu, úzkosti, deprese, trýzně a fyzické nevolnosti. Vytažená z minimalismu. Fliegauf staví impresi nad expresi, promyšlenost nad prvoplánovost. Napětí plyne ze zdánlivě nedramatických situací a stejně tak nedramatických hereckých projevů. Režisér diváka velmi chytře - v podprahové rovině - hypnotizuje. Jeho film plyne pomalu a stejně tak pomalu nás mučí obrazem (pozvolna kroužící kamerou) i zvukem (neustávajícím skučením větru). Zdá se to nekonečné, ale zároveň od toho nelze odtrhnout oči. Fliegauf de facto dociluje téhož, co Benoît Debie a Gaspar Noé ve Zvráceném, akorát zcela opačnými prostředky. --- Kdybych tohle viděla v kině, na konci by mě mohli rovnou odvést na psychiatrii. Takhle si jen zavolám na Linku důvěry. (21.02.2015)

Nejlepší film o drogové závislosti a beznaděje prázdného žití. Benedek Fliegauf mistrně s chirurgickou přesností pracuje s výrazovými prostředky a stává se nezaujatým analitikem děje. Kamera je rovněž prvotřídní, svojí metodou snímání obrazu vyjadřuje bezútěsně zoufalé, vyprahlé stavy postav v bytí na drogách. (11.12.2013)

Dokonalá antiteze Requiem za sen. Namísto rytmického automatonu fyzických symptomů vidí Fliegauf drogu jako automaton nicoty, vyprázdněného bytí. Oběti drogové závislosti jsou rafinovaným pohybem kamery přeměněny na jakési nulté body lidskosti, marginálně držené mimo přímou perspektivu výpovědi a odhalované jakoby skrze vlastní absenci - to, co Fliegauf demonstruje není samoúčelná formální brilance, ale kastrace, kterou droga provádí (však se jedna z postav hlavního hrdiny, vyléčeného narkomana, ptá: "Heroin je pryč. Ale co z tebe zbylo?"). Feťáci, kolem kterých kamera pomalu krouží, jsou prázdné schránky, loutky, zombie, bytosti, které (jak by jistě dodal Slavoj Žižek) nemohou už být předmětem tragédie ani komedie. Dealer je nesmírně fascinující právě pro svou programovou pasivitu - neobjeví se tu jediný záběr, který by provokoval nebo šokoval. Co provokuje a šokuje je právě chirurgická nezúčastněnost, prázdné místo, které zeje tam, kde očekáváme tragickou angažovanost či gesto soucitu. Ikonická je scéna, kdy hrdina stojí se svým otcem nad prohlubní v betonu, kam dopadlo tělo jeho matky a marně se snaží přesvědčit svého otce, že matka tam již není. Celý film funguje na bázi prázdných míst, trhlin, jejichž možnou výplní je droga. Proto ten dlouhý a zcela jistě metaforický obraz v závěru, v němž sledujeme buď jakousi travestii zrození nebo psychoanalytickou trhlinu, nezacelitelné trauma, před nímž není úniku v racionalitě. Dealer je brilantním pohledem za bezpečí schémat, které udržují člověka v sebezáchovné distanci od narkomanů jako radikální jinakosti. Myslím, že Fliegaufův film se zcela unikátně dotýká mnohem hlubší podstaty než většina filmů o tématu narkomanie (vlastně úplně všechny, co jsem doposud viděl). Film možná světský svým zaměřením, ale hluboce "tarrovsky" filozofický svým pochmurným a mlčenlivým pronikáním tabu. (08.08.2011)

Rozdíl mezi českou a maďarskou kinematografií spočívá především v tom, že v Maďarsku dělají filmy umělci - u nás řemeslníci. A stejně jako sádrové trpaslíky nelze vystavovat jinde než jen podél cest a v zahradách, na český film lze koukat jen s lahváčem a brambůrkama s co nejšustivějšími sáčky. A já děkuji Benedeku Fliegaufovi, že u mne zase oživil zájem o artový film. Dealer je průvodcem ponurým vyprázdněným světem, mrazivým peklem, zpovědníkem, důvěrníkem, mlčenlivým soudcem, vazalem, mučedníkem i poslední instancí, dokud neustálá rotace, nedostatek pevné perspektivy, stísněnost záběru a těkavost fokalizace stejně jako nejasné, stísněné a unikavé konfrontace po čtyřiadvaceti hodinách nakonec neobkreslí i prázdnotu a bezvýchodnost jeho vlastního života s trajektorií vortexu. Čekání na proměnu. Na událost, na které stejně nesejde. Čekání na nadpozemský zásah. Ducha ve stroji, který je nakonec objeven jako efektivní nástroj změny: "Bůh slunce. To je frajer. Ne jako ten, kterejmu tady stavěli všecky ty chrámy - to byl jenom nějakéj malej démon. ... Jednou jsem tam byl a byl tam i bůh slunce. ... Jen musíme být potichu, jinak bůh slunce nepříjde a příjdou jen ti zasraní malí démoni." Ad Marigold: Scéna, v níž se snaží přesvědčit otce, svědčí o nedůvěře v duchovno, které nicméně hlavní hrdina s otcem zvláštním způsobem sdílí. Kamera si dává na počátku filmu záležet na tom, aby zachytila, že dealer pečlivě objede všechny kaluže ... Rozpad (jakéhokoliv) duchovního světa, stejně jako absence víry v sebe a v jiné, a následná sociální atomizace, je psychologickým leitmotivem celé kompozice. Dealer je bývalý narkoman, který jakoby procházel očistcem, který sestává z neustálého horror equi - v tomto případě strachu z podobnosti mezi jím a postavami, s nimiž je konfrontován a s nimiž nechce navázat žádný lidský kontakt. Mimoto se domnívám, že bychom film mohli chápat i mnohem šířeji, v rámci generační výpovědi. Existenciální nejistota, v níž se lidé uchylují k sektářství (duchovní vůdce), esoterice (Bůh slunce) a náboženskému primitivismu (louže) totiž svědší o krizi celé společnosti, v níž droga je jen jednou z možností úniku. (25.07.2014)