Janghwa, hongryeon

Nebylo to ve stylu třeba Ju-On, jak se mi zpočátku zdálo (tzn: vata, vata, vata, pak příjde něco velice strašidelného a pak zas vata, a tak dokola). Ne. Ono se totiž ukáže, že tam vlastně vata jakoby není, a hodně věcí dává nakonec i smysl. Ale čekat na to rozhřešení celé hodiny, mi přinášelo mírné utrpení. Děj nebyl jednoduše zdaleka tak výživný, aby omluvil tu dlouhou dobu která uplyne, než se ukáže pravý smysl celé story. A navíc mi tam chyběl strach, ta pravá "tichá hrůza" nad kterou se tu lidé tak rozplývají. Tiché to možná bylo, ale ta hrůza mi tam osobně dost scházela. A když už se zdálo, že konečně přichází, odešla tak rychle, že jsem se nestihl bát. Ale já jsem člověk, který se nudil i u většiny těch Kruhů apod, takže je nutno brát mě s rezervou. Tale Of Two Sisters se mi ale ve finále líbilo víc než japonské Kruhy. Jen si tak říkám, že napoprvé jsem se nudil, protože jsem nevěděl že přijde nějaké zásadní rozuzlení (navíc jsem ho neočekával). Napodruhé bych se asi nudil právě proto, že už to rozuzlení znám. [Dodatek: Dnes jsem někomu vyprávěl děj toho filmu, a zjistil jsem, že když to vyprávíte, tak to působí docela dobře. Je to podobné jako s Vesnicí od Shyamalana. Když ten příběh slyšíte, tak to vypadá mnohem zajímavěji než vlastní film.] (17.01.2006)

Pomalý, ale veľmi intenzívny horor, a to najmä vďaka plíživo vzbudzovanému napätiu, kedy k ľakačke buď nedôjde vôbec, alebo až po neobvykle dlhšom čase v rámci scény. A veľa ich rozhodne nie je. Ide o slušný mindfuck, ktorý potrebuje na vysvetlenie celú polhodinu po tom, čo sú odkryté divákovi tie najdôležitejšie karty. Ide samozrejme o zamyslenie sa nad úlohou či hodnotou rodiny v spoločnosti a čo sa môže v jej vnútri diať, ak to nefunguje. Tento negatívny dôsledok je dohnaný až do šialeného ázijského absurdna, čím film uspokojí priaznivcov k-hororov a j-hororov, ale zase môže trochu rozladiť publikum zvyknuté na euro-americké horory s rýchlejším tempom a jedným zásadným odhalením až v samotnom závere. (25.03.2020)

No když jsem se bát měl, tak jsem se bál. A to fest. Jenomže to všechno okolo těch několika málo strašidelných scén mi nedávalo smysl. Proč se některé postavy chovaly tak, jak se chovaly mi vrtalo v hlavě dlouho po závěrečných titulcích, nehledě nato, že závěr místo vysvětlení vyvolal spíše zmatek ve stylu "kdo je kdo". A nesedlo mi to ani herecky. Nevadil mi ani tak specifický asijský styl, jako spíše ječení, které mi tedy lezlo na nervy neskutečně. A ječelo se často. Já nevim, ale Ji-un Kim měl natočit spíše rodinné drama bez duchařského prvku. Takovým jako já by ušetřil čas i zklamání. 30% (02.12.2012)

Jeden z lepších korejských hororových dramat. Je to trošku uječená hra na psychiku, zavalená velkou hromadou emocí. Jak ale pořád říkám, Korejci mají svůj vlastní styl filmaření a ne vždy je to trefa do černého. Americkou verzi jsem viděla o dost dříve a to, že s tímto snímkem souvisí, jsem se dozvěděla malou chvíli před projekcí, takže už to pro mě nebylo tak velké překvápko. Remake byl sice jednodušší na pochopení, příběh byl celkově triviální a líp se to stravovalo, mně se ale víc líbila korejská verze. Byla to jedna velká zaplétačka a Korejci to takto dělají schválně velice rádi, viděla jsem ale docela dost jejich produkce a dlouho se mi takhle něco nelíbilo. Jediné, co mi tam vadilo, byla asi hlava rodiny. Tomu šedovlasému tatínkovi jsem nevěřila vážně ani slovo. (24.03.2013)

Spíše drama než horor, nicméně dusných a děsivých momentů se tu najde dost na pokrytí jedné Nenávisti. Vyschízovaný příběh s vyschízovanou audiovizuální formou (kamera se trpělivě snaží poslat nervy do hajzlu) matou až do samého závěru. Psychedelický účinek to nijak nesnižuje, nejistota skutečností vytrvává dlouho a nabízí různé domněnky, od hledání podstaty v halucinacích až po nadpřirozené jevy. Čtvrtá hvězda je za celou pasáž v kuchyni, obsahující scénu večeře a následující šokedelické chvíle, které se bezmála úspěšně snažily zastavit můj tep. (01.05.2007)