Čaj s Mussolinim

Film má jednu velkou nevýhodu a to, že je až moc dlouhý na příběh, který se stává zajímavým až ve druhé polovině filmu. V první polovině se setkáváme se všemi postavami a uděláme si na ně obrázek, Maggie Smith nemohla dostat jinou roli, přesně takové jí sednou na tělo. Lily Tomlin se zase postarala o vtip, Joan Plowright tam byla jediná rozumná, Judi Dench jsem si v tomhle filmu zamilovala a Cher byla femme fatale. Je opravdu málo filmů, kde by veškeré hlavní role ztvárnili ženy a za tenhle jsem opravdu ráda. Je to dojemné a napínavé, ale místy i nudné. (08.01.2017)

Nemám príliš v obľube vojnové filmy a obdobie druhej svetovej vojny. Na druhej strane mám rád kostýmové drámy so ženami, kúzliacimi množstvo životných múdier. Ďalej mám zafixovanú Cher z filmov Maska a Moonstruck ako veľmi príjemnú herečku, takže jej ďalšia hlavná postava ma veľmi potešila. Pri Čaji s Mussolinim som pred časom strávil príjemné popoludnie pred televíziou, ale pil som pri ňom kávu. (30.01.2013)

Také považuji tento film doposud za velmi podhodnocený a zdá se, že odborná kritika ho začíná s odstupem času hodnotit značně lépe. Musím říct, že podobných filmů je pozoruhodně málo. Málokdy jsem z kina odcházela tak mile ofouknutá a pohlazená jako z téhle vzpomínkové záležitosti. Nevím, jak by mě ovlivnil případný dabing, ale film, příběh, kamera, herci - paráda. (05.09.2006)

Vyplatí se věřit Mussoliniho slibu? 1) 76letý otevřeně homosexuální režisér, narozený ve Florencii, ve svém snímku s autobiografickými prvky nostalgicky vzpomíná na lidi, pod jejichž výchovnou perutí vyrůstal. "Škorpiónky" tvořily jen malou část několika desítek tisíc Britů, trvale žijících v Itálii před druhou světovou válkou. 2) Kombinace toskánského génia loci s esenstvím britství, jak jej představuje např. Lady Hesterová (Maggie Smithová), vytváří unikátní atmosféru, která už sama o sobě je dostatečným odůvodněním, proč film shlédnout. (27.01.2011)

Tento film patří mezi mé oblíbené od Zeffirelliho, ale mezi mé srdeční filmy vůbec. Popisuje to nepostihnutelné praštěné kouzlo, které pro mě má Itálie, zejména když se namíchá s anglickou kulturou. Je to Zeffirelliho výpověď, jeho životní příběh a vysvětlení, co mu pomohlo být tak dobrý v tom, v čem je. Skupina Angličanek, které si z různých způsobů zamilovaly svůj život ve Florencii natolik,že když by bylo radno Itálii opustit, zůstávají a čelí tomu se vším, co k tomu patří. Samé starší, zralé ženy, takže se režisér nesnaží zrychlovat tep diváků laciným příběhem, jak zachránit panenství ctné dívky před ošklivými vojáky. Naopak, jediným ohroženým je anglický chlapec oblečený do dívčích šatů. Přesto film je především o lásce a obdivu, obdivu k odvaze v každé podobě a lidské formě, lásce k tomu, co jsme zdědili po předcích a co by neměla zničit ani nějaká ta válka. Scéna, kdy se dámy přiváží k proslaveným věžím v San Giminanu, aby je zabránilypřed odstřelením, mluví za vše. To bylo to všechno, co mu tyto anglické paničky daly pro život - Shakespeara, lásku k architektuře, malířství, sochařství. Vím, že se tomuto snímku vyčítá pomalé tempo (pro někoho možná nuda) a pro mě to mluví za vše. To, že je lépe jako retrospektivní váleční snímek hodnocena Malena, která je obklopena chlípnými kanci a dorotenci, kteří po ní baží a my očima chlapce (také neobdivoje jeji duši) sledujeme její pád, mi připadá dost ubohé a to mám Tornatoreho rád. (02.09.2006)