Priznanie

Děsivé svědectví o hrozné době, kdy si nemohl být jistý nikdo před nikým. Překvapil mě hlavně fanatismus, důvěra hlavního hrdiny v jakousi "stranu" a její pravidla ... Přiznám se, že mě při sledování filmu mnohokrát napadlo, jaké praktiky se dnes asi provozují třeba na Guantanamu. Ačkoli tam se asi trestá vnější nepřítel, kdežto tady se bojuje proti zrádcům z vlastních řad. Vzhledem k tomu, že tento film považuji za názorný příklad, jak se státní moc vypořádává se svými odpůrci či jinak nepohodlnými, hodnotím plným počtem. (05.06.2013)

"Jak pochopit, že strana, která je neomylná, může nutit nevinné k přiznání?" Doznání je zajímavý, drsný a nebylo mi z něj dobře. Nicméně mi na něm něco nesedí. Je jasný to, co se stalo a kdo to udělal. Ti zlí komunisti, kteří nechali mučit a odsoudit jiný komunisty. Tihle odsouzení komunisti byli taky zlí nebo hodní? Asi taky zlí, když Slánský rozjel ty čistky. Pak sklidili, co zaseli a to asi není úplně od věci. Mě však zajímá, proč k těm procesům vlastně došlo. Jediný vysvětlení, který mi zatím dává smysl, mi zatím nabídl Steven Stewart v knize Výbušnina. To je hodně zajímavý čtení. Ono totiž není úplně bez zajímavosti, že nespravedlivě obvinění Artur London nebo Noel Field zůstali komunisty po zbytek svých životů. Ale abych se vrátil k Doznání, tak bylo sice trochu utahaný, ale přesto hodně dobrý a ten 21. srpen 1968 to nakonec rozseknul úplně parádně. (22.03.2022)

Psovi psí smrt. A podvraťákovi doživotí... Příběh soudruha, kterého požvýkal a vyplivl jeho vlastní Moloch, aby mohl pokračovat v jeho dalším uctívání, tentokrát z bezpečné vzdálenosti, kupodivu neztratil na působivosti ani po půl století od vzniku a třicet let poté, co čas železnou oponou trhnul, stejně jako se náboženství sice vytratilo z komunistické ideologie, ale v její každodenní realitě v podobě kréda, veřejného vyznávání hříchů a flagelanství vystrkovalo hlavu zas a znovu. A inkvizice nelenila. Co udrželo víru Londona a jemu podobných? Upřímnost? Hloupost? Neschopnost uznat chybu? Nevím. Někdo bude přísahat na světlo na konci tunelu, i kdyby na cestě k němu byly vytrhané veškeré pražce... (01.03.2021)

Vadila mi francouzština v českém tématu a čekal bych lepšího Urválka. Kupodivu  na první jsem si vcelku rychle zvykl a pochopitelně chápu, co, jak a proč a to druhé nemá valný význam. Zpočátku jsem pak trochu bojoval i se silně uměleckým pojetím, které korespondovalo spíš s pocity zadrženého Artura Londona než s faktickým záznamem oné události. Ale tady zase počítám, že se Doznání drží své předlohy, kterou jsem nečetl, ale po zhlédnutí tohoto filmu mě dost zajímá. Navíc s příchodem vyšetřovatele Kohoutka se evidentně v Londonovi něco zlomilo a celé vyprávění je již mnohem souvislejší a odtažité. Osobně pak tento posun z odstupu vnímám jako přirozený vývoj událostí, kdy se v zpočátku zmateném a odmítajícím Londonovi postupně láme veškerý odpor, a to přes  jeho snahu udržet si zrnko naděje na svou chvíli spravedlivého povstání, která ale samozřejmě nepřijde.  Což je také forma doznání, upřímného a lidského.   Setkání s Kohoutkem po letech pak reflektovalo nikoliv zrůdnost jakéhokoliv totalitního zřízení a jeho stoupenců, to je samosebou, ale zejména tisíce let přetrvávající podstatu lidské povahy. Nejlépe se umíme omluvit sami před sebou, a ti nejhorší jsou v tom nejlepší. (26.12.2021)

Film není určitě pro pobavení, ale hlavně je poučný. Je nafilmován podle vzpomínek Artura Londona politického komunistického funkcionáře, diplomata a rudého publicisty, který se především vlastním idealistickým přičiněním, dostal do soukolí obludného mechanismu vykonstruovaných politických obvinění režimu. Zakázanou knihu „Doznání“ jsem za totality přečetl za dva večery, film sám o sobě, mě už tak nebral. Komunistický systém uměl přinutit surovostí a bestialitou skoro každého přiznat se ke lžím. Dokonce ve své zrůdnosti vězni o sobě mluví, (jsem hajzl a zrádce dělnické třídy) a podobné perly. Nejhorší a nejsmutnější na této době je, že bylo u nás v Československu vyneseno víc rozsudků smrti, než ve všech sousedských komunistických státu dohromady. Československý komunisti prostě chtěli být papežtější než papež. Artur London po odpykání trestu a následném propuštění sice kritizoval ve Francii praktiky komunismu, ale úplně se zcela nevymanil z myšlenek socialismu. Doufám a myslím, že už se nevrátí zlatá éra Sovětské demokracie. Je neuvěřitelné, že i dnes jsou lidé, kteří by komunismus znova volili. Zaplať pánbůh aspoň za film, který slouží jako dostatečný důkaz doby. (25.10.2007)