Světla páteční noci

I po šestnácti letech Bergovo sportovní drama uspěje, byť už ve své době a i poté bylo překonáno. O příběh se autor moc opřít nemůže, protože ten je plný klišé a patosu, i když je pravda, že třeba samotný závěr nebo losování korunou o to, kdo postoupí do play-off, jsou nečekané a osvěžující. Největší devízou Petera Berga jsou samotné zápasy, kterým nechybí adrenalin, mají potřebný náboj a natočeny jsou přehledně a některé zákroky až syrově a bolí i diváka, což je jedině dobře. Navíc je doplňuje povedený a řízný soundtrack, který jim dodává ještě zvláštní náboj. Hodně příjemné je i obsazení dodnes ne tak známými herci, kteří zajistí určitý pocit autenticity a divák si tak do poslední chvíle není jistý, kdo se stane hlavní hvězdou týmu. Jedinou výjimkou je Billy Bob Thornton, který je velmi dobrý a navíc na sebe nestrhává veškerou pozornost. Hvězdičku ubírám za přece jen pomalejší rozjezd, již zmíněná klišé a také za to, že pro evropského diváka je americký fotbal přece jen něco vzdálenějšího, takže chvíli trvá, než ho film zcela strhne. 70 % (22.03.2020)

Během první poloviny jsem si jen tiše zoufala - nad amatérským vyzněním, příšernou kamerou a absolutně nezaujatelným průběhem, k zoufalství se přidružily pocity pohrdání - nad vidlákovem světa, odpudivým večírkem a dokonce i nad tím burgerem, který Winchell přežvykoval. Vůbec největší katastrofou, která často atakovala krajní mez, odkud posílám podobné touchdowny rovnou do odpadu, však byla obrovská hromada nabubřelých žvástů, kterými spoluhráče častoval oblíbenec číslo jedna - Boobie Miles, kterému naštěstí brzy došel humor, nicméně ho důstojně zastupoval zbytek obyvatelstva texaské Odessy, který měl místo hlavy šišatou merunu a v té šišce se pořád dokola motala jediná otázka ... "vyhrajete stát, vyhrajete stát, vyhrajete stát ????" Ani nevím, jak se mně podařilo přehoupnout do druhé, stokrát lepší poloviny (podezřívám se z několika mikrospánků), kde konečně dostal prostor Billy Bob a hlavně sport samotný. Přesto, že humbuk okolo amerického fotbalu neobdivuju, zaujalo mě jeho až hmatatelné vyobrazení, vyblázněné basovým hudebním doprovodem, dokonale vystihující euforický tlak na diváky v ochozech. A nejlepší nakonec - rozhodující zápas sám, byl sportovním, záběrovým i emočním zákuskem a vybičoval tak moje konečné hodnocení na krásných 40%. (27.06.2012)

Po vizuální stránce to je výborný, ale jinak spíš dost průměrný film a to hlavně příběhem, který sice slušně graduje v zápasech, ale mimo ně nic moc a taky mi připadalo, že to postrádá hráče na kterého by byla upřená nějaká speciální pozornost, tady to bylo braný spíš jako celkovej tým, i když pár osobností tam bylo, ale ne moc výraznejch a velice malo využívaných v zápase. Co se týče Billyho Boba Thorntona, tak ten je v zápasech nebo jiných vypjatých situacích fakt skvělej, ale jak byl někde jinde, tak jenom dost divně čuměl a moc toho neřikal a byla to spíš nuda, ale pořád nadprůměr. Za největší klad filmu považuju výbornou muziku která vytváří úžasnou atmosféru zápasů, ale i tak bych tenhle film zařadil za žánrově i dějově dost stejný film, ale podle mě lepší Any Given Sunday (01.10.2005)

Jako první se mi nabízí srovnání s "Any Given Sunday", ale ač si jsou tyto filmy podbné tématikou i atmosférou amerického fotbalu, každý je jiný. Tam, kde Al Pacino zažíval chvíle horké chvíle o jeho bytí nebo nebytí na trenerském postu, B. B. Thornton promlouval svým hráčům do duše a všechny ty "mladíky" spíše vedl ke skutečným hodnotám života. Díky těmto dvěma různým pohledům na věc vznikly dva odlišné filmy (aspoň z mého pohledu) a oba jsou pro mne vyjímečné... (03.07.2006)

Prostředí amerického fotbalu je pro mě téměř španělskou vesnicí, a to je i jeden z důvodů mého střízlivého hodnocení. Tím dalším je celková dramatická nevýraznost, kdy spousta postav má spousta problémů, ale chybí výraznější konflikt, který by film stmelil. Zdaleka nejzajímavější je tak finální zápas, kterému nechybí potřebné napětí a intenzita. 6/10 (12.07.2009)