Třináctá komnata

Nikdy bychom se neměli vracet tam, odkud jsme utekli plni hořkosti, staré rány začnou být znovu citlivé na dotek, a co víc, můžeme být bohatší o nové šrámy na duši i na těle... vše je napsáno v MacFadyenových očích, jen průběžně tápete, zda to, co se v nich odráží, je podíl viny, duševní choroby či syndrom raněného zvířete. Nestává se mně často, aby mě filmové dílo tolik pohltilo a zároveň vyvolalo vlastní duchy minulosti. Niterně bolestný zážitek. (14.07.2012)

Samota je mu prokletím. Nechat se obklopovat prázdnotou. Trhá ho to na kusy, ale musí to tak být. Potřebuje někoho, kohokoliv. Ale jeho mysl je nenávratně nemocná. Není lehké žít sám se sebou, když vás obepíná stěna tlustá natolik, že každá snaha o to dostat ze sebe jen náznak tak strašně bolí. Stejně nikdo nic nepochopí. Jak by taky mohl. A proč.. Obhajoba sebe sama? Jak se hájit když on sám nevěří, že si jakoukoliv obhajobu zaslouží. Je laciné říct, že nikdo není bez viny. Je důležité si ale uvědomit, že někteří si jsou té své vědomi a litují. Moc litují. ___ Je neuvěřitelně zvrácené, jak jeden na druhého lepíme ty sračky, tu špínu našich duší. Bez a nebo s výčitkami, dokonce i na ty čisté, kteří brzy převezmou naší štafetu, o tom není pochyb. Na první pohled čistá společnost, ale ve výsledku tak bolestně malá ve svém duchu a náchylnosti k ubohosti, ke které se upírá tak jednoduše omezenosti schopná lidská přirozenost. Najdi si v takovém světě ostrov a ráj duše. Stejně falešný a pomýjivý jako vše okolo. I tam totiž tkví zárodek té zhnisané rány. Jinak by to nebylo realné. Jinak by nemohlo jít o nás, o lidi. (29.10.2010)

Britského herce Matthew MacFadyena jsem naposledy viděl, jako skvělého pana Darcyho, v pro mě srdeční záležitosti Pýcha předsudek, kde spolu se skvělou Keirou Knightley tvořil ústřední dvojici filmu. Od té doby, jsem na něho pro svou škodu málem zapomněl. V tomoto snímku ztvárnil reportéra Paula Priora, který se po mnoha letech strávených v zahraničí vrací domů na pohřeb svého zesnulého otce a setkává se se zbytek svoji rodiny, známými a také se svou dávnou láskou. Matthew svou roli zahrál naprosto skvěle a jediného rovnocenného protihráče má ve Emily Barclay a ostatní herce včetně například Mirandy Otto není vůbec třeba hodnotit. Je to opravdu silný a strhující příběh, který graduje ve druhé polovině filmu. Příběh o smrti, lásce, odpuštění, podtřžený výtečnou muzikou Patti Smith a jejího asi nejlepšího alba Horses. (14.10.2014)

První půlhodina byla docela peklo a upřímně jsem si myslel, že se bude hodnocení pohybovat maximálně kolem tří hvězdiček. Pak se ale příběh rozjel a někdy od půlky jsem byl napjatý až do samého konce, který, nutno říct, byl excelentní a díky dvěma kvalitním zvratům se z Třinácté komnaty stal moc kvalitní zážitek. 85% (23.08.2017)

Mysteriozní mi tento film moc nepřipadá, zato drama je to pořádné. Prvních padesát minut děj plyne celkem klidně, pak se začnou vynořovat otazníky z minulosti a napětí houstne. Ke konci už je to celkem slušná detektivka s odhalením jednoho rodinného tajemství. K tomu krásná příroda Nového Zélandu, sympatický hlavní hrdina a úžasná hudba Patti Smith. Happy end ovšem nečekejte. (05.04.2011)