Svaté město

Nevim nevim, popravdě mě tahle filmová verze Gogolovy povídky moc nevzala. Buď mi chybělo to správné rozpoložení, vadil hlavní hrdina, nebo mi jenom nepřišel dostatečně strašidelný. Sveto mesto se nevyhne porovnání s ruskou verzí Viy z roku 1967, která mi přišla o hodně lepší. Pohádkovější zpracování mi tam sedlo jako prdel na mísu od hajzlu, měla odlehčující humor a hlavně tři působivé noci v hrobce, jejichž výjevy jsou i na tuhle dobu prostě děsivější, než je tomu u verze srbské. Ta hraje až na příliš vážnou notu, noční sekvence jsou skandálně krátké a kromě ježibaby, co byla nadrbaná jak stepní koza, mě žádná z postav neuhranula, nepřesvědčila a nebavila. Bohužel. (03.04.2011)

Sheridan Le Fanu, Edgar Allan Poe, Gottfried August Bürger… Poetičnost nejen děl těchto autorů se mísí v tomto netradičním žánrovém koktejlu. Kadijevic si umně z Gogolova krátkého díla vybírá jen hlavní dějovou osu, ze které odtrhává veškeré nelidské postavy (včetně Gogolem stvořeného Vije) a nahrazuje je lehce erotickým (a misandriním) podtextem. Přitom se mu daří zachovávat atmosféru slovanské lidové slovesnosti, díky níž celé dílo působí celistvě a veškeré střídání erotična, pohádkovosti a gotického hororu je přirozené. Napomáhá tomu zejména skvělý hudební doprovod, působivě jemné a všudypřítomné ruchy (vítr) a výborná práce s temnotou a mlhou. Vypravěčská struktura však již tak dobře zvládnuta není a opět se ukazuje, že to co funguje na papíře, nemusí vždy fungovat na plátně. Pokud přeskočíme úvod snímku, dostáváme se do neustálého kolotoče vyprávění střídaného s nočním čtením modliteb v kostele. Zatímco u Gogola funguje tato repetičnost jako prostředek ke gradování atmosféry, u snímku to tak není. Důraz je kladen na denní vyprávění ostatních, které dokresluje charakter mrtvé, a noční scény jsou kratičkými přívěsky, které nemají co nabídnout a jejich vývoj je značně omšelý. Závěrečná pointa sice ospravedlňuje a vysvětluje celý ten erotický podtext, nicméně je ve své doslovnosti mírně úsměvná. (13.12.2013)

Pravděpodobně můj první Jugoslávský horor nedopadl nějak špatně, ale nemohl jsem si nějak zvyknout na ty réálie a na celý vyznění filmu.Co film totálně vyzdvihlo je neuvěřitelná atmosféra a skvělý herci. Atmosféra u rakve v noci byla fakt dokonalá a přikovala mě k sedačce až do skvělého konce. Ale jak jsem řekl nemohl jsem si moc zvyknout na to jak ten film vypadá. (25.08.2012)

Pro mne jasné zklamání, kterému dozajista pomohly dvě věci - 1.mistrovské dílo Bavy (Maska démona) zůstává nedostižným a nepřekonaným majstrštykem, 2.předlohu znám dobře, tudíž překvapení se konat nemohlo (i když, proč by vlastně nemohlo?). Bohužel i sovětská verze z roku 1967 je mnohonásobně lepší, zejména démonické běsnění v kostele. Kamera jen zřídka podá zajímavý obraz, hudba jen chvílemi zazní melancholicky a tajemně. Strašidelná atmosféra nulová, tohle opravdu není horor. První noc je naprostý výsměch, druhá prosviští, než se divák rozkouká, a přijde třetí, jejíž trapnost je vrcholem tohoto rádoby strašení. Kde jsou rekvizity gotických hororů? Bouřná noc, záclony pavučin (bylo jich štipec), koberce zlověstné mlhy (pár ubohých pšouků), kostry, lebky, pavouci, netopýři, černé pahýly stromů zmítající se ve vichru, hřbitov...ach jo. Dvě hvězdy za démonickou Kateřinu a toť vše. Italové vedou na plné čáře, zatím... (27.05.2013)

Působivá, nejednou skutečně děsivá, atmosféra tohoto srbského hororu, vezme za své s prvními sexuálními motivy, jichž v průběhu filmu nestřídmě příbývá, až se stanou bezmála jeho ohniskem; přitom jejich nudná doslovnost, je zcela protichůdná přízračnému ovzduší, sycenému sugestivní fúzí hudby a obrazivosti. Erotická vývěva postupně celou omamnou náladu slovanského venkova, slitého z křesťanských i pohanských sil, čili z víry a pověr a z lidských ctností a slabostí, vyčerpá a zbyde jen pachuť nikoliv hrůzné či hrozící věčné noci, ale kocoviny z podbízivé grotesky... (01.11.2010)