Deň po

"Důležité je, že jsme přežili." "Abychom nelitovali." tenhle dialog a opravdu nechutný prezidentský proslov jsou dvě věci z filmu, které si budu pamatovat asi navždy. Protože tyhle dvě věci nejlépe vystihují celé poselství filmu. Tolik k obsahu. Ohledně filmařiny bych určitě vyzdvihl skvělou JoBeth Williams v úžasně cynické roli, zdařilé kulisy a velmi povedené masky. Jen škoda, že ten film prostě stárne a minimálně v první půlce se nevyhnul jistému patosu. 3,5* (08.05.2014)

The Day After zachytáva fiktívnu udalosť schyľovania sa k tretej svetovej vojne, dopad atómových bômb v Kansas City a niekoľkodňové následky na jej obyvateľstve. Najpôsobivejšie na tom je práve ako ľudia počúvajúc správy o hroziacom konflikte i keď diskutujú o tom a niektorý sa dokonca aj pripravujú na najhoršie, každý v kútiku duše dúfa že sa nenájde šialenec ktorý by dokázal takéto niečo rozpútať. V momente vyletujúcich jadrových bômb z neďalekej základne je však už hrozba neodvratná, pretože každému je jasné že na odpoveď nebudú čakať dlho. Nastáva chaos, rýchlo sa rabujú zásoby, bomby však dopadajú. Prvá vo vzduchu a všetko prestáva fungovať. Autá stoja, elektrina nefunguje, hodiny prestali tykať a tak sa zdá že čas sa zastavil. Nasleduje jadrový výbuch, tí ktorý to vidia už nikdy nič neuvidia, tlaková vlna ničí všetko, podtlak to dokončí. Jadrový spad vyzerá krásne ale jeho účinky na nechránených ľudí sú devastujúce. Vypadávajú vlasy, zuby, objavujú sa kožné popáleniny až nakoniec prichádza smrť. Vo svete plnom mŕtvol ľudí i zvierat, rádioaktívnych potravín a ornej pôdy sa ľudstvo musí pripraviť na vybudovanie novej civilizácie... TV film s ukážkovým spracovaním. (10.05.2008)

Už nevím, jaká momentální ztráta soudnosti mě přiměla se na Den poté podívat a jaký záchvat autodestrukce mě u něj udržel do konce. Filmům o jaderných katastrofách se vyhýbám stejně úzkostlivě jako otevřeným kanálům. A tohle je otřesný film. Ne že by v něm dnešní člověk, otupělý denními porcemi hrůzy, kterou mu dodávají média až domů, viděl něco, před čím by musel zavřít oči a přidržet žaludek. Bez ohledu na všechny slabiny a nedostatky je Den poté film, u kterého vás přímo na solar zasáhne balvan pochopení, že jsou věci, které je není hrozné jen zažít, ale i přežít. A poslední scéna „to je můj dům“, vám navíc zaručí, že na to už nezapomenete. (15.11.2019)

Nie je žiadnych pochýb, že ide o kvalitnú katastrofickú scifi-drámu, od Vlákien (1984) má však ďaleko. Podobne ako vo Vláknach, aj tu sledujeme najprv len prípravy na vojnu a stupňujúce sa napätie na oboch stranách, potom príde narastajúca všeobecná panika, samotná vojna a vízia post apo. K prvej polovici filmu nemám zvláštne výhrady, tie prišli až s druhou. Kvalitu snímku výrazne zráža povrchné, nepravdivé až naivné spracovanie okolo rádioaktívneho spádu a tiež by som zlepšil spracovanie vízie post apo budúcnosti. Zdalo sa mi to predčasne ukončené a hlavne atmosfericky neutrálne (narozdiel od spomínaných Vlákien). Celkový dojem teda nebol nejak výrazne skľučujúci, ale na pohodlný nadpriemer to stačí. 80/100 (20.01.2015)

Je to víc jak 12 let, co jsem to viděl (pozdě vnoci, když to dávali na čt a nebylo mi ani deset), ale přesto si spoustu scén pamatuju dodneška. A to i tak nedůležitý scény, jako jak Steve pustí po schodech konzervy do sklepa, když se tam chce schovat a ukazuje, že je vyžírat nebude, že jídlo má. Prostě síla. Jen víc takových filmů, třeba pak to tlačítko ten někdo kvůli nim nestiskne, třeba se zamyslí. (o 15 dní později) Právě jsem to opět viděl po mnoha letech a zapůsobilo to na mě snad ještě víc. a nejen ten film, ale vůbec ta situace. Tohle by všem politikům typu George Bush měli pouštět před spaním každej den, aby viděli, co můžou udělat. A nejhorší je, že ten film neukazuje ani desetinu toho, jak by to skutečně vypadalo. Vlastně pochybuju, že by tuhle válku přežil někdo kromě i ve filmu zmiňovaných švábů. A kdyby, nikdo si neumí představit, jak by to vypadalo. Nejen z hlediska tělesnýho zdraví lidí, ale i z duševního. Nebo společenskýho zdraví. Pochybuju, že by se taková společnost vůbec někdy dala do dnešního pořádku, protože by tam bylo tolik samovládců a uzurpátorů, že by obnova nebyla v celkovém měřítku možná. Navíc, aby mohl existovat stát, musí tu být nějaká možnost vynucení dodržování právního řádu (neboli schopnost potrestat porušení) a to při polovině světa spálený na prach a druhý polovině nemocný z ozáření dost dobře nejde. Byl tam taky zajímavě zachycenej postoj americké vlády, mám na mysli prezidentův proslov o zachování stars'n'stripes. vyznělo to pěkně ironicky. Škoda jen, že na začátku měli příliš dobově podbarvenou propagandu, protože tu válku v tomhle filmu rozpoutalo Rusko. To mi vadilo, protože ve skutečnosti by to udělali všichni dohromady. A hodně mi to připomíná britský film Threads, kterej je ještě mnohem hrůznější, protože tam je ukázaný i jak to vypadalo 14 let po válce. Se všemi špatnými důsledky druhého jaderného úderu (tedy posledního úderu na zničení nepřátel, aby "nevyhráli"). Pokud jste byli zhrozeni z tohoto filmu, z tamtoho budete mít chuť jít okamžitě vykopat atomovej kryt a zastrčit hlavu a nevylízt jako Brendan Frazer padesát let. (01.12.2005)