Mária Antoinetta

Pěkně naaranžované obrázky a kostýmy na historický velkofilm rozhodně nestačí. Obsazení talentované Kirsten Dunst a moderní hudba v několika scénách sice potěší, ale kostrbatý příběh, ve kterém se skoro nemluví a jednotlivé scénky, jež na sebe moc nenavazují a chybí jim potřebná údernost, potěší už méně. Celý film je navíc dost krotký a učesaný, a tak dává Královna svou divokost spíš tušit. Po skvělém Ztraceno v překladu, je tak Antoinetta docela zklamání. (10.01.2009)

Sofia Coppola po svém obrovském úspěchu se Ztraceno v překladu zvolila poměrně těžkou historickou látku o královně Francie Marii Antoniette. Vyměnila svou hvězdu Scarlett Johnasson, která mezi filmy vyrostla v superhvězdu, za svou starou známou ze Smrti Panen, Kirsten Dunst. Je nepochybné, že Sofie po svém otci zdědila talent režisérského umění, ale bohužel ona ve svém celkově čtvrtém filmu narazila. Její umělecká představa byla až moc jiná než by bylo záhodno. Vidět Kirsten Dunst v růžových kostýmcích není nic tragického, ale naprosto nedobová hudba působí velmi nevkusně. Možná jsem staromódní, ale v historickém dramatu z období rokoka (pozdního baroka), bych očekával aspoň pár tónů dobové hudby, která by nás k dobové atmosféře přiblížila. Celkově je pro mě i výkon Kirsten Dunst (ty víš jak Tě mám rád...) zklamáním. Ze začátku působí velmi mladě a je uvěřitelné, že se stane francouzskou královnou. Po svatbě však nastává jistý zlom, kdy její herectví je příliš jednotvárné a působí jako by uměla hrát pouze "spratky" v jakémkoliv věku. Historická věrnost je také na pomezí. Nejdříve prožíváme půl hodiny nervy okolo prvního sexuálního aktu s manželem, aby jsme náhle byli překvapeni dvěma porody a rychlím zaučením ve svádění ostatním mužů a podvádění svého krále. To, že se Marii narodili celkem 4 děti a celý její osud je filmem naprosto vynechán a Sofie Coppola využívá jen to podle ní zajímavé, ale nedává nám obraz skutečné Marie Antonietty. Film rozhodně není historickou freskou Marii Antoniette, ale spíš ukázkou, že existovali i jiné a "zábavnější" královny než známe z dějepisu a MA také ukazuje jak to dopadá, když žena dostane moc a peníze a nikdo ji nedrží pod kontrolou:). Velmi slabé tři hvězdičky. (13.03.2007)

Vysněné projekty natočené přesně podle představ jen málokdy dopadají tak perfektně, jak si režiséři při jejich tvorbě představují. Sofia Coppola totiž po dvou důkladných psychologických rozborech tentokrát vsadila na lehkovážně pojatou historii, u které neumí vyvážit silné momenty. Relativně nevýznamná zápletka naplnění manželství je nerozumně roztažena na půl hodiny a třeba závěr sice hodně naznačuje, ale neznalý divák z něj vůbec nepochopí, jak to s Marií nakonec dopadlo. O Coppole se říká, že si točí filmy jen proto, aby do nich mohla dávat své oblíbené songy. Vždycky jsem se nad tímhle tvrzením usmíval, ale při sledování tohoto kousku mě několikrát napadlo, že na tom asi něco je. Hudba totiž minimálně v polovině případů ruší a mnohdy tak kazí atmosféru, když staví diváka do prostředí připomínajícího teenagerskou komedii. Naštěstí díky tomu, že režisérka má na hudbu opravdu maximální čuch, se najde minimálně stejný počet případů, kdy naopak dolaďuje všechno na jedničku, většinou je tomu tak u přemýšlivějších pasáží. Chci tím říct, že mi trvalo snad třetinu filmu, než jsem na tuhle netradiční hru přistoupil, ale i na konci mi zůstává pocit, že to tentokrát nevyšlo, jak mohlo. Příště by třeba mohl pomoct odklon od tématu nešťastných žen. (30.04.2007)

Sofia Coppola je nepochybně talentovaná režisérka, v psaní scénářů však pokulhává více, než je zdrávo. Pokud si vzala za úkol zobrazit osobnost Marie Antoinetty, pro Francouze dodnes veřejného nepřítele číslo 1, příliš neuspěla. Zpočátku film celkem funguje jako seznamování se s prostředím královského dvora a jeho zvyklostí, ceremonie u každé příležitosti (novomanželská noc, vstávání, snídaně) jsou zachyceny vtipně a s nadhledem. Proti této části nemám příliš výhrad. Jak však MA zaplouvá do života francouzské šlechty, ztrácí se nějak smysl filmu. O povaze rakouské princezny a francouzské královny se z filmu příliš nedozvíme. MA je prostě takový rozpustilý diblík, scénář vyniknutí jejího charakteru příliš prostoru nedává. I její proslulá galantní dobrodružství, poměr s Fersenem, vyplňování života zábavou a okázalé pohrdání prostými lidmi vyznívá celkem nevinně. Jestli si i přesto o ní může divák udělat nějaký obrázek, je to hlavně zásluha Kirsten Dunst, která své roli dokáže vtisknout i s malým prostorem životnost. Ještě méně než o MA se dozvíme o ostatních postavách, natož o událostech okolo. Sofia Coppola také velmi nedobře pracuje s časem, člověk by ani nepoznal, že film zabírá období víc jak 20 let. A pokud někdo nemá určité povědomí o osudu královského páru za revoluce, konec vůbec nepochopí. Při tom všem kritizování se na to ale docela dobře kouká a režijně to Sofii jde mnohem lépe (až na to užívání moderní hudby). S lepším scénářem to mohl být výborný film. (21.07.2007)

Na tenhle film musíte mít dětskou duši, schopnost bezstarostných šíleností. Sofia Coppola si ráda hraje a kmotrovo dítě si hračky vybírá s podivnou umanutostí. Hračka jménem ČAS. 19 pozemských let zobrazí jako pár letokruhů, sedmiletou snahu o početí dědice trůnu jako několik svůdných, ale nemotorných zakopnutí v loži. Politiku sváže do kozelce, s gustem nakopne jehlovým podpatkem od Manola Blahníka a na zbylou hromádku posadí čokoládový dortík. Druhá hračka: HUDBA. Rockové riffy střídají barokní selanku. Cure a New Order svádějí bitvu o vaše uši s Bachem. Třetí hračka: DUŠE. Marii Antoinette sledujeme, ale nedostaneme k té postavě klíč,Sofia si uvědomuje prázdnotu slov a nevyslovitelnost toho, co nás svírá. Klíč si musíme vyrobit -stejně jako její manžel. A když se ho Marie Antoinette zeptá, jestli ho baví vyrábět klíče? Ptá se stejně Sofia diváků. Obviously. ČTVRTÁ hračka: OBRAZY Opulentní oltář hédonismu, který spolu fontánou šampaňského tryská v dekadenci. Vizuálně je to žranice. Tak velká, že vám roztáhne žaludek na trojnásobek a pak vás nechá hladovět. V ďábelském tempu s vámi roztočí kolotoč barev a tónů. Fasten your seatbelts. Pátá hračka: INTIMNO Tělesná láska je portrétována dvěma způsoby. Jako nástroj produkce následníka trůnu, povinnost, kterou je nutno splnit, zavřít oči, hýbat se úsporně a myslet na blaho Francie a na příkaz rakouské maminky. A druhé..intimno jako nositel slasti. Vášeň, která od prvních jiskřiček pohledů postupuje od ohníčku k vatře, která sežehává. ŠESTÁ hračka: FILOSOFIA Marie Antoinette je plná tolika myšlenek, že mezi hudebnímí motivy, obuvnickými a potravinářskými reklamami poskakují jako pytel neposlušných blech. Jednou tam, podruhé onde a než mrknete, zmizí za hradbou pastelových volánů, heidegerovské „ o čem nelze mluvit, o tom nutno mlčet“ a rousseauovská představa nezkaženého divocha. Nechá vás chytit se Marie Antoinetty za ruku, ale od oslepujícího světla ciknkrlátek, pozlátek a neonů se musíte osvobodit sami. SEDMÁ hračka: DIVÁK Hypnotické filmové surfování. Chytnete tu správnou vlnu, postavíte se a jedete euforickou jízdu až ke břehu. Až po dojezdu vám začne magnetická rezonance vidlemi přehazovat neurony a dloubat do spojů. 9/10 (26.04.2007)