Mária Antoinetta

Moje milovana Sofia opet nezklamala. Ano, nejsme svedky takovych svezich napadu jako v pripade jejich dvou predeslych filmu, ale opet je nam tu predlozen velky film, ktery se vymyka soucasne bezne produkci. Jen se mi dle komentaru zda, ze hlavne od muzskeho publika zustava trochu nepochopen. Tento film neni od toho, aby nas nejak poucoval, aby nam daval velka poselstvi ci aby nam daval pricinu premyslet nad velkymi dejinnymi udalostmi. Sofia je zena a jejimi hrdinkami jsou zeny, v tomto pripade jedna historicky vyjimecna, ovsem svoji podstatou stejna jako vsechny ostatni. Zena, ktera byla vychovavana pro vyssi principy, nez mohli zazit a chapat jeji vrstevnice, ale ktera pochopitelne touzila i po obycejnych vecech, jako kazda jina zena. Zobrazena "nuda ve Versailles" nema vzbuzovat soucit ci snad odpor k lepsi spolecnosti. Tato nuda je privilegium a zaroven dan za zodpovednost, kterou vedouci vrstva spolecnosti nesly na svych bedrech (a kterou v ocich svych poddanych dane doby nezvladli, ale to je jiz jiny pribeh, ktery ani Sofia nechtela resit, jen taktne naznacila, ze historicka pravda asi neni uplne pravdiva). Stejne tak je lacine odsuzovat dobove ritualy jako "smesne", kazda doba a kazde spolecenstvi ma sve ritualy - jeste za prvni republiky studenti museli cekat povinnych 15 minut na prichod prednasejiciho, z cehoz plyne uslovi akademicka ctvrthodinka... Sofie skvele klade jeden obraz za druhym, s citlivosti ji vlastni. Velky pocet a delka scen, v nichz M.A. nepromluvi je drazdivy a prispiva k jakemusi nevyrcenemu napeti ve filmu, stejne jako sceny v nichz programove uriceny posel ci sluha oznamuje nejakou velikou dejinnou udalost. A zaverecny part, kdy plebejska rebelie se dostavi az do Versailles, je navysost sklicujici, ovsem stejne citlive davkovany, jako kazdy jiny aspekt tohoto snimku. Pripojil bych se snad jen castecne ke kritice soundtracku - klasicke melodie v kombinaci s modernimi nepusobi prekvapive extra rusive, i kdyz par jich ubrat by neskodilo (hlavne ve scene na maskarnim bale a v nasledujici scene pri jizde v kocare pusobi opravdu nevhodne). To je snad jedina vytka tomuto skvelemu snimku, uz ted se tesim na dalsi projekt teto slecny, ktera je dle meho nazoru jednim z nejtalentovanejsich reziseru nasi doby. (06.01.2007)

Marie má neuvěřitelnou energii a náboj. Skvělá Kirsten Dunst hraje svou postavu na jedničku, hudba se k filmu skvěle hodí a zmiňovat kostýmy a výpravu je při záplavě cen asi zbytečné. Jediné, co mě neuvěřitelně mrzí, je uťatý konec. I když uznávám, že poprava se k ději a stylu filmu ani trochu nehodí, tak přesto mohl film dojít dál. Je sice pravda, že každý asi ví, jak Marie Antoinetta dopadne, ale přece jenom jsem čekal lepší tečku než větu "loučím se", která jisté kouzlo má, ale šlo z toho vykřesat víc. Stěžovat si ale na konec u filmu, který prakticky nemá děj, je jistě zvláštní, ale mě to vadilo. A když obvykle říkám, že film nemá děj, myslím to ve zlém. Tady to tak ale není. Tenhle snímek je prostě jen vypreparovaná atmosféra, kterou v nenavazujících střípcích dávkuje. Během tohoto historického dramatu se nestane žádný zvrat, žádný průlom, není řečena jediná historická událost, zmíněno jediné datum... Jen parta aristokratů utrácí daně za střevíčky, paruky a psy... Je to jednoduché, ale geniální. Původně jsem za skvělou atmosféru a živelnost filmu, která je neuvěřitelná, měl v plánu dát 90%, ale konec to vážně pokazil. Sofie Coppola, sama vždy "princeznička" izolovaná od světa, zobrazila prázdný život elity velmi stylově. (13.12.2009)

Marie Antoinette byla Sofii Coppola inspirací. Mě - pokud bych stavěla jen na právě viděném - by jí nebyla. Přes záplavy šatů (famózní práce Mileny Canonero) a tisíc plus jednu jahodu na dortu jsem tu osobnost málem prošvihla. Náznaky byly, ale prostor, který se věnoval opulenci, je přebil. A když konečně začal film dostávat dramatický spád a charaktery hloubku, tak skončil. Kdyby ho tak natočil třeba Forman, říkala jsem si, ale to by pak možná ztratil tu půvabnou čistotu a průzračnost, které jako společný rys Sofia svým filmům dává. (09.03.2007)

Co se týče dějepisných událostí, nemůžu kritizovat, pač toto šlo ve škole vždycky mimo mě a myslím, že Sofia Coppola ani nechtěla přenést přesné osudy Marie Antoinetty na filmové plátno. Ale co naplat, nic slibného jsem od toho neočekával a mé představy se také bohužel naplnily. V ději jsem se často úplně ztrácel a chvílemi mi to připadalo dost přitažené za vlasy. Ze všeho nejvíc mě nemile překvapil závěr. Čekal jsem nějaké rozumné vyústění, ale místo toho - královna se prostě sebere, s králem opouští Versailles, na okamžik se objeví záběr na vzbouřenými sedláky vyrabovanou místnost v zámku, a vzápětí - nečekaný konec. Opravdu nevím, co tím režisérka myslela. Kostýmy jsou snad jediná přednost filmu. (24.07.2007)

Vysněné projekty natočené přesně podle představ jen málokdy dopadají tak perfektně, jak si režiséři při jejich tvorbě představují. Sofia Coppola totiž po dvou důkladných psychologických rozborech tentokrát vsadila na lehkovážně pojatou historii, u které neumí vyvážit silné momenty. Relativně nevýznamná zápletka naplnění manželství je nerozumně roztažena na půl hodiny a třeba závěr sice hodně naznačuje, ale neznalý divák z něj vůbec nepochopí, jak to s Marií nakonec dopadlo. O Coppole se říká, že si točí filmy jen proto, aby do nich mohla dávat své oblíbené songy. Vždycky jsem se nad tímhle tvrzením usmíval, ale při sledování tohoto kousku mě několikrát napadlo, že na tom asi něco je. Hudba totiž minimálně v polovině případů ruší a mnohdy tak kazí atmosféru, když staví diváka do prostředí připomínajícího teenagerskou komedii. Naštěstí díky tomu, že režisérka má na hudbu opravdu maximální čuch, se najde minimálně stejný počet případů, kdy naopak dolaďuje všechno na jedničku, většinou je tomu tak u přemýšlivějších pasáží. Chci tím říct, že mi trvalo snad třetinu filmu, než jsem na tuhle netradiční hru přistoupil, ale i na konci mi zůstává pocit, že to tentokrát nevyšlo, jak mohlo. Příště by třeba mohl pomoct odklon od tématu nešťastných žen. (30.04.2007)