Mária Antoinetta

Když jsem slyšel, že se bude natáčet film o Marii Antoinettě, řekl jsem si, že to bude zajímavé. Když jsem se dozvěděl, kdo jí bude hrát, znervózněl jsem. Je to sice pěkná holka, ale do takovéto role? Poté jsem se dozvěděl, kdo to bude režírovat a oddechl jsem si. Sofii Coppola opět skvěle odvedla svou práci a já tak Kirsten Dunst stavím na jakýsi pomyslný vyšší stupeň, co se jí jako herečky týče. U tohohle filmu mi vadila jen jedna věc: Ta moderní hudba. V některých místech byla vybraná velice dobře ale v jiných.. no každopádně stojí za vidění.. (01.02.2008)

Sofia Coppola dokázala propojit do překvapivě funkčního celku zdánlivě nespojitelné. Částečně zbořila zavedené představy o historickém kostýmním dramatu. Jak toho dosáhla? Vcelku jednoduše - příliš se nezaobírala historickými daty (ty příběh jen rámují - svatba, čekání na první dítě, dobytí Bastily), na nějaký příběh a dramatickou výstavbu vyprávění nekladla přílišný důraz a soustředila se výhradně na soukromý život Marie Antoinetty (dále jen MA) plný rozmařilosti, rozhazování, pomluv, pocitů a emocí. Stylizované obrazy jen volně plynou, obvykle nemají zásadní návaznost až na ty, které ukazují život na dvoru plném stereotypů a opakujících se činností, jež jsou pevně dány předepsaným protokolem a tradicemi. Co pak film ozvláštňuje na mnoha úrovních a propojuje ho do již zmíněného funkčního celku, můžeme nazvat subjektivizačními tendencemi stylu a narace: 1) sekvence/záběry jsou obvykle tak dlouhé, jak je vnímá daná postava (povětšinou MA) a tento pocit je přenášen i na diváka - chvíle zábavy a rozmařilosti (rychle až klipovitě sestříhané sekvence při večírcích, kdy MA zažívá intenzivní pocity svobody a štěstí a divák se baví spolu s ní), oproti tomu situace plné nudy, nervozity a napětí (dlouhé, často téměř statické záběry, kdy divák "trpí" stejně jako MA); 2) scéna začne velmi často záběrem na věc, které si jako první všimne MA - boty, jídlo, postavy, teprve poté je divákovi dopřán celkový pohled na scénu a orientace v prostoru; 3) použití hlediskových záběrů; 4) divák ví většinou to, co postavy (celý film se odehrává v královském sídle, tzn. nevíme, jaká přesně je situace ve zbytku Francie, nevíme, jak moc USA potřebují podporu v boji o svoji nezávislost atp.); 5) náladotvorný soundtrack, jež je podařeným mixem klasické a moderní hudby. [==] V mnohém mi Marie Antoinetta připomněla novější počiny jako např. Hanna (subjektivizace, o dospívání), Veřejné nepřátele (subjektivizace, boření mýtu o standardech žánru – retrofilm), Protektor (boření mýtu o standardech mluvy a chování) a Velký Gatsby (zakomponování moderního písničkového soundtracku do dobového filmu). (18.09.2014)

Marie Antoinette byla Sofii Coppola inspirací. Mě - pokud bych stavěla jen na právě viděném - by jí nebyla. Přes záplavy šatů (famózní práce Mileny Canonero) a tisíc plus jednu jahodu na dortu jsem tu osobnost málem prošvihla. Náznaky byly, ale prostor, který se věnoval opulenci, je přebil. A když konečně začal film dostávat dramatický spád a charaktery hloubku, tak skončil. Kdyby ho tak natočil třeba Forman, říkala jsem si, ale to by pak možná ztratil tu půvabnou čistotu a průzračnost, které jako společný rys Sofia svým filmům dává. (09.03.2007)

Ztracena ve Versailles aneb přes snahu o sexuální vzrušení upejpavého Ludvy a opulentní večírky až ke kruté madam gilotině.. Režisérce rozhodně patří uznání za to, že Marii Antoinettu portrétovala v prvé řadě jako člověka, než historickou postavu, nebála se dát filmu originální šmrnc použitím moderní hudby a taky vynecháním doslovnosti nechala zafungovat u podobných filmů někdy skomírající diváckou fantazii (např. scény čekání na rozbouřený dav, jemuž byly odepřeny tři chody jídla). A mimochodem - dokonalá gastronomická a především kostýmová exhibice. Řeknu vám, navlékat na sebe kostru sukně, co vypadá jak díl ze vzducholodi Hindenburg, to asi nebyl žádný med.. (23.01.2012)

Pokládat si otázku, proč vlastně Sofia Coppola tenhle biják natočila, a hledat na ni hlubokomyslné odpovědi, je zbytečné. Režisérka po látce sáhla jednoduše proto, že jí připadala atraktivní, dobře prodejná jak producentům, tak i mezinárodnímu publiku. Jde o známý, emocemi nabitý příběh, přitom z tak vzdálené historie, že umožňuje bez sebemenších problémů aplikovat vlastní libovolné představy o povaze, chování a hodnotovém žebříčku někdejší francouzské královny. Z filmařského hlediska to průšvih není, jakkoliv je potřeba sdělit, že snímek nefunguje jako příběh popravené panovnice, ale prodává především půvaby a herecké umění Kirsten Dunst, stejně jako velkorysou výpravu, která se aspoň částečně snaží zprostředkovat nádheru a luxus královského dvora ve Versailles. Bohužel, slabina filmu spočívá ve scénáři - a nejen proto, že selhává po dramatické stránce. Marie Antoinettě absolutně chybí smysl pro vystižení dobového myšlení, což bych Sofii až tak nevyčítal, protože tohle neřeší převážná většina tzv. historických filmů. Horší je, že režisérka neumí zasadit postavu Marie Antoinetty do srozumitelného historického kontextu, je příznačné, že třetí stav a rodící se občanská společnost, které měly na osud Marie Antoinetty v posledních letech jejího života tak zásadní vliv, se redukují na les zdvižených rukou při demonstraci pod branami paláce. Sofie promarnila jedinečnou příležitost uchopit postavu Marie Antoinetty po svém, dát jí větší hloubku a i když Kirsten Dunst téměř nesleze z plátna, nějakou hlubší sondu do uvažování a vnitřního světa její postavy divák rozhodně neprožije. Samostatnou kapitolou je soundtrack, který se podle mého k dění na plátně absolutně nehodí. Tu a tam moderní hudba historizujícímu filmu sedne, tady působí výrazně rušivě. Celkový dojem: 60 %. (19.03.2017)