Mária Antoinetta

Sofia Coppola dokázala propojit do překvapivě funkčního celku zdánlivě nespojitelné. Částečně zbořila zavedené představy o historickém kostýmním dramatu. Jak toho dosáhla? Vcelku jednoduše - příliš se nezaobírala historickými daty (ty příběh jen rámují - svatba, čekání na první dítě, dobytí Bastily), na nějaký příběh a dramatickou výstavbu vyprávění nekladla přílišný důraz a soustředila se výhradně na soukromý život Marie Antoinetty (dále jen MA) plný rozmařilosti, rozhazování, pomluv, pocitů a emocí. Stylizované obrazy jen volně plynou, obvykle nemají zásadní návaznost až na ty, které ukazují život na dvoru plném stereotypů a opakujících se činností, jež jsou pevně dány předepsaným protokolem a tradicemi. Co pak film ozvláštňuje na mnoha úrovních a propojuje ho do již zmíněného funkčního celku, můžeme nazvat subjektivizačními tendencemi stylu a narace: 1) sekvence/záběry jsou obvykle tak dlouhé, jak je vnímá daná postava (povětšinou MA) a tento pocit je přenášen i na diváka - chvíle zábavy a rozmařilosti (rychle až klipovitě sestříhané sekvence při večírcích, kdy MA zažívá intenzivní pocity svobody a štěstí a divák se baví spolu s ní), oproti tomu situace plné nudy, nervozity a napětí (dlouhé, často téměř statické záběry, kdy divák "trpí" stejně jako MA); 2) scéna začne velmi často záběrem na věc, které si jako první všimne MA - boty, jídlo, postavy, teprve poté je divákovi dopřán celkový pohled na scénu a orientace v prostoru; 3) použití hlediskových záběrů; 4) divák ví většinou to, co postavy (celý film se odehrává v královském sídle, tzn. nevíme, jaká přesně je situace ve zbytku Francie, nevíme, jak moc USA potřebují podporu v boji o svoji nezávislost atp.); 5) náladotvorný soundtrack, jež je podařeným mixem klasické a moderní hudby. [==] V mnohém mi Marie Antoinetta připomněla novější počiny jako např. Hanna (subjektivizace, o dospívání), Veřejné nepřátele (subjektivizace, boření mýtu o standardech žánru – retrofilm), Protektor (boření mýtu o standardech mluvy a chování) a Velký Gatsby (zakomponování moderního písničkového soundtracku do dobového filmu). (18.09.2014)

Vizuálně opulentní příběh naivního osamělého děvčátka obklopeného nepřátelským prostředím, které se zoufale snažilo splnit svou státnickou úlohu (tak jak byla v té době pro šlechtičny zamýšlena), a aby se nezbláznilo, užívalo si plnými doušky těch "drobných benefitů", které její postavení přinášelo;) A světe div se, poněkud ji to změnilo... Čili Marie Antoinetta není v žádném případě historický film - nejsou tu žádní udatní šermíři, žádní proradní rádcové, žádné bitevní scény ani úkladné vraždy. Jen "svá" Sofia Coppola a její vize realizovaná skrz čtyřiadvacetiletou princezničku hereckého řemesla Kirsten Dunst. Co všechno ta vize obsahuje, to výtečně popsala Nathalie, před kterou se tímto opětovně skláním, zneužívajíc jejího komentáře ke zkrácení svého. Sofia, cara mia, stále jedeme na stejné vlně. 80% (26.05.2013)

Vysněné projekty natočené přesně podle představ jen málokdy dopadají tak perfektně, jak si režiséři při jejich tvorbě představují. Sofia Coppola totiž po dvou důkladných psychologických rozborech tentokrát vsadila na lehkovážně pojatou historii, u které neumí vyvážit silné momenty. Relativně nevýznamná zápletka naplnění manželství je nerozumně roztažena na půl hodiny a třeba závěr sice hodně naznačuje, ale neznalý divák z něj vůbec nepochopí, jak to s Marií nakonec dopadlo. O Coppole se říká, že si točí filmy jen proto, aby do nich mohla dávat své oblíbené songy. Vždycky jsem se nad tímhle tvrzením usmíval, ale při sledování tohoto kousku mě několikrát napadlo, že na tom asi něco je. Hudba totiž minimálně v polovině případů ruší a mnohdy tak kazí atmosféru, když staví diváka do prostředí připomínajícího teenagerskou komedii. Naštěstí díky tomu, že režisérka má na hudbu opravdu maximální čuch, se najde minimálně stejný počet případů, kdy naopak dolaďuje všechno na jedničku, většinou je tomu tak u přemýšlivějších pasáží. Chci tím říct, že mi trvalo snad třetinu filmu, než jsem na tuhle netradiční hru přistoupil, ale i na konci mi zůstává pocit, že to tentokrát nevyšlo, jak mohlo. Příště by třeba mohl pomoct odklon od tématu nešťastných žen. (30.04.2007)

Jen co DVD s Marií Antoinettou vychladlo a já vstal z křesla, hned jsem se automaticky aristokratickým krokem vydal na pouť za láhví průzračného vína, které jsem hodlal zkonzumovat se všemi vznešenými manýrami kolem a úplně jsem okolo sebe v obýváků slyšel to všudypřítomné a všekomentující štěbetání dvorního osazenstva a jindy usedlá výbava pokoje se přede mnou zničehonic vybarvovala do sladkých krémových odstínů bujíce do rokokní přezdobenosti. _____Sofie Coppola natočila film, který neptřebuje mnoho výrazových prostředků ani (p)opisné dialogy k vyjádřil všech myšlenek a témat v něm ukrytých. Netřeba jí ani střídavého poukazování na "dobré" a "špatné" vlastnosti lidem popravené královny k podchycení abivalentnosti její osobnosti - takové věci se tady hážou za hlavou a snímek spolu se samotnou Marií klouže bo bezstarostné vlně. ___ Ne, Marie Antoinetta skutečně není komplexním pohledem na osobnost z historie ani roztomile načančanou studnicí moudrosti - je to snímek převážně pocitový, svou stylizací a neustálým opakovaní obdobných situací a protokolních rituálů přenášející na diváka dojmy a citové rozpoložení jeho hrdinky. ___Je to vlastně opravdu bezobsažné, ale přitom nesmírně podnětné, čehož si vážím víc, než v mnohých filmech pozorované tvůrčí "užvaněnosti", která často k ničemu nevede.___P.S: Přečtěte si ještě komentář od Rovera. (24.01.2009)

Režisérka Sofia Coppola dokáže vedením herců a pojetím scény mistrovsky vystihnout atmosféru určité intimní chvíle. Ani její kostýmní film se proto neopájí dobou, ale zaměřuje se na Marii Antoinettu. Nezobrazuje ji jako královnu procházející velkými dějinnými událostmi, nýbrž jako ženu v různých emocionálních proměnách – dětsky rozvernou, citlivou, zraňovanou, či zamilovanou. Opulentní prostory Versailles a velké historické osobnosti zde jsou čistě kulisami obklopujícími titulní hrdinku. (15.09.2008)