Mária Antoinetta

Obdivuju Marii Antoinettu za to, co vydržela a překousla. Vjejí situaci bych nezvládla zůstat snad ani týden - v cizí zemi, z cizím frigidním chlapem, v zámku, kde jí ženy pomlouvali a muži (kromě vlastního manžela) by si to s ní nejradši rozdali... Nikdo se jí nemohl divit, že si našla zálibu v bujarých večírcích, luxusních šatech a nejvybranějším jídle. Ale nikdo se taky nemohl divit francouzskému lidu, že dvůr kvůli ní rozhazoval takovou spoustu peněz. No a pak samozřejmě obdivuju Sofii Coppolu, která tohle všechno dokázala natočit tak, že to skutečně vyzní tak, jak jsem to popsala. Marie je zobrazena jako člověk z masa a kostí - narozdíl třeba od "Královny" ale opravdu lidsky, nemuselo tu probíhat žádné "schvalování" scénáře apod. (ona Marie už je hezky dlouho pod drnem, tak kdo by taky řešil, co si o ní lidi budou myslet ;-)). Skvělým tahem bylo obsazení Kirsten Dunst, která je zde opravdu báječná a ještě lepším zařazení současné a nedávno minulé rockové hudby mezi barokní klasiku na soundtrack. Úžasně to film oživí a narozdíl od většiny filmů z podobného prostředí pak nepůsobí tak stroze, nabubřele a nedosažitelně. (30.07.2007)

Let Them Eat Cake. Marie Antoinette není komorní historické drama, ale navýsost stylizované vyprávění o niterných pocitech svým způsobem osamělé ženy, která měla tu smůlu, že se musela v 15 vdávat, aby porodila královského potomka a v 19 se stala královnou. Stejně jako hlavní hrdinka stojí mezi "úředními" povinnostmi a svými touhami, stojí tento film na přehnaně pompézních a kýčovitých scénách plných pudrů a pochutin na jedné straně a velice niternými scénami nevyřčené vášně a smutku na straně druhé. To platí i o chytře zvoleném soundtracku, v kterém vedle sebe dokonale koexistuje klasická hudba vedle té modernější, rockové. Kirsten Dunstová nebyla od dob Smrti panen lepší a i když Sofia Coppola svůj malý velký film Ztraceno v překladu už asi nepřekoná, Marií Antoinettou potvrzuje své postavení jedné z nejzajímavějších režisérek vůbec - akorát růžové kalhotky zde vystřídaly růžové dortíky a šatičky, jinými slovy: Marie Antoinetta je další óda na ženskou neschopnost dospět. :) Sofia Coppoová se stává současným Antonionim a Marie Antoinette je její Identifikací ženy. (04.02.2007)

To je komické. To je Versailles má paní. Rozmáchlá kostýmová freska, na kterou se sice dobře dívá, ale která pod vším tím pudrem a kudrlinkami neskrývá nic jiného, než prachsprostou dějovou prázdnotu bez náznaku jakékoliv pointy. Marie Antoinetta se obléká, Marie Antoinetta se vdává, Marie Antoinetta pořádá večírek, Marie Antoinetta hraje karty... Zkrátka když už se objeví nějaké zajímavé téma, od kterého by se příběh konečně mohl odrazit (Marná snaha o potomka, nevěra, francouzská revoluce...), nechává se to plavat a jede se ve stejném tempu dál. Od dobrého filmu čekám teda rozhodně víc. (12.07.2007)

Sofia by si mohla nakoukat třeba druhého Kmotra nebo Formanova Amadea. Třeba by pak dokázala napsat scénář, jenž dokáže vyprávět příběh skrze délku několika let a nebýt jen neustálým opakováním toho samého. Prakticky od počátku se film nehne z místa a když režisérka v půlce zjistí, že jaksi omílá stále stejná témata, začnou úřadovat zbrklé střihačské nůžky, jejichž pomocí se náhle prořezáváme historií takovým fofrem, že nějaké hlubší pocity nemají šanci zasáhnout cíl. Vychválit se dá jen vizuální styl a hudba. Marie Antoinetta je jako dort s nádherně sladkou polevou, ale s absolutně nedopečeným vnitřkem, kde se těsto ani nestačilo ohřát. 6/10 O pár měsíců později: Viděl jsem podruhé a musím své mínění malinko poupravit. Rozhodně jsem se Sofiinou vizí mnohem víc kompatibilní než tehdy a naprosto chápu, co chtěla říct, přesto si nemůžu pomoct, ale samotná Marie Antoinetta je nudná ledová královna. 7/10 (25.03.2007)

Scénář: Sofia Coppola .. Rád bych, jenže tentokrát se nepřidám, k vlně nadšenců - snímek mě nenadchl jako dva předešlé z Sofiiny dílny - zejména po dějové stránce je tentokrát dosti vyprázdněný. Děj sleduje nástup světaneznalé a temperamentní Marie Antoinetty na francouzský trůn, kde se její role uzavře do kruhu každodenních rituálů, přísné škrobené etikety a veřejných diskuzí nad sexuálními problémy mladého páru, které jsou jen počátkem historický známých intrik s fatálním následkem. O historii zde jde však opravdu minimálně, navíc kromě honosného prostředí Versailles se nedočkáme nějakých pompézních ruchů doby a záchvěvy Francouzské revoluce, která nakonec semlela i Marii, dolehnou jen sporadicky. Režijně je to kočírované slibně, ale po čase je to dosti únavné. Když se královna nudí či necítí dobře, všechny tyto pocity prostupují do diváka a ten se bohužel také tak nudí. Navíc některé pasáže působí až kýčovitě s na první pohled nehodícím se rock-pop laděným soundtrackem a vlezlou kamerou spíše ruší než gradují vyprávění. 50%. (10.02.2007)