Smrtihlav

Alex Proyas a jeho úchylná záliba natáčet psychohorory ve tmě se opět naplno projevili. Tentokrát se jedná o potemnělou sci-fi o rase mimozemšťanů, ovládajících lidstvo. Ovšem až na jednoho muže, což je pochopitelně hlavní hrdina. Hrdinova filmová manželka Jennifer Connelly se dostala do všeobecného povědomí nejprve díky Labyrintu, a o mnoho let později pak Oscarem oceněnou rolí ve filmu Čistá duše. (30.07.2002)

Viděno již podruhé a s lepším dojmem. Trošku zamrzí že jsem tento film neviděl v době svého vzniku, podobně jako Vránu. Myslím že by se uhnízdil v mém srdci mnohem silněji. Vzpomínám si na prvotní šok, nevěděl jsem o co jde. Film byl divný, úplně jiný než jsem čekal a hlavně strašně utahaný. Nyní když jsem mu dal druhou šanci, musím již uznale pokývat hlavou. Atmosféra výborná a myšlenka přímo vynikající. 70% (27.06.2011)

Zatraceně temným retro-prequelem k Matrixu se vydáte po svých vlastních stopách, až na dno ztracené duše. Nebo jen zapomenuté? (Bylo mi povědomé to sklepení s akvárii – jako bych tam už někdy byl.) Je to divné. Slunce se někam ztratilo. Bloudím tímhle zšeřelým městem (a filmovou databází) už mnoho týdnů, "jsem vzhůru celou věčnost, ale noc dosud neskončila." Asi bych taky potřeboval „vyladit“. A hodinky s dvacetičtyřhodinovým cifrerníkem, abych nemusel pořád řešit, jestli je právě AM či PM. Taky listuju svým deníčkem, ale jsou tam jen samé bílé listy. Ovšem tu barovou zpěvačku, Murdochovu manželku Emmu (již brzy Annu), tu si pamatuju! Kdysi dávno jsem ji totiž tajně miloval. A vzadu ve skladišti za restaurací Fat Moe jsem ji šmíroval, když vložila desku do gramofonu, při hudbě nacvičovala baletní krůčky a nakonec se z těch baletních šatů převlékala. Věděla, že ji šmíruju, ale stejně mi dovolila, abych na okamžik zahlédl její nahé tělo. Bylo nám oběma čtrnáct roků... Na tu chvíli si vzpomínám jasně a zřetelně, i po třech desítkách let. Pořád jsem to přece já! (Jsem?)        Pane Alexi Proyasi, vaše Vrána mi kdysi úplně rozklovala duši, ale teď, v Dark City, teď jste mě vážně vyladil! A kdybyste si odpustil ten finální telepatický pingpong, a film skončil po slovech doktora Schrebera: „Přijdeme na to Johne. Možná, že jednoho dne pro tebe budu pracovat“, bylo by to vyladění stoprocentní. Takhle jen za 90%. (16.10.2013)

Už od prvních tónů hudby mám dojem, že ne. Nefunguje to na mě. Ne. Takhle to nechodí. Takhle pomalu nemá hlavní hrdina utíkat před nádhernými bleďáky. V takovémhle záběrování nemá házet kufřík do řeky. Takovouhle písničku by při svém prvním představení femme fatale zpívat neměla. A tak dále. Hrdina objevuje věci, které divák na základě stanovených pravidel tak nějak tuší už dopředu, takže kýžený šok se nedostavuje. V dialogu se pořád dokola všechno opakuje, kdyby to náhodou někomu nebylo jasné. (06.03.2013)

Mám rád sci-fi. Mám rád mysteriózne thrillery. Mám rád filmy od Alexa Proyasa , ľúbi sa mi kamera od Wolskiho, hudba od Trevora Jonesa, silné herecké obsadenie, či temný vizuálny štýl a atmosféra. No, bohužiaľ film ma nebavil. Začiatok mi prišiel správne dravý, zaujímavý, príbehom, prostredím a postavami, ale ako celok ma to fakt nudilo. Divná kombinácia, lebo jednotlivé elementy a prvky sú fajn. Buď som bol zhúlený alebo ma to fakt nebavilo. 50% - 2* (16.06.2015)