Dogora
Dogora - Ouvrons les yeux
Réžia:
Patrice LeconteScenár:
Patrice LeconteKamera:
Jean-Marie DreujouHudba:
Étienne PerruchonObsahy(1)
Patříte-li mezi vášnivé čtenáře magazínu National Geographic, nebo obdivovatele filmu BARAKA, dostane vás i DOGORA. Dogora není ani smyšlený příběh ani dokument. Je to hudební, impresionistický a humanistický film. Patrice Leconte jednoho dne objeví úžasnou symfonickou suitu s dětským sborem. Zjistí, že v něm nikdy předtím nic nevzbudilo takové silné emoce. Za nějakou dobu odjíždí do Kambodže. Nikdy ho žádná země tolik neuchvátila, jako právě tato. Z řady silných zážitků se vyvine velké dobrodružství - překvapivá a dojemná, bezstarostná i vážná odysea. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (18)
Nenazýval bych toto dílo dokumentem, ale spíš filmovou symfonií (tímto nechci snímku upírat jeho dokumentární vypovídací hodnotu, kterou určitě má). Hudba tu hraje první housle, její náladě je podřízen obraz (a použití velmi silných filtrů či záměrné rozostření obrazu by v dokumentu bylo téměř neodpustitelné), jejímu tempu střih, a pokud jsem si párkrát říkal, že daná scéna už je delší, než bylo třeba, režisér prostě jen čekal, až dozní příslušný part. Patrice Leconte poskládal svoji mozaiku z řady samostatných sekvencí, které často působí daleko zajímavěji, než celek. ()
Světotvorného zření Reggiovy trilogie ani Baraky tento pokus zdaleka nedosahuje. Fúze eklektické hudby, místy strašlivě alegorické vysilujícími ohlasy budovatelských či revolučních písní, a jednotvárně katalogizovaných obrazů, nejednou neuměle (nikoliv prostě!) snímaných a falešně estetizovaných, sice úplně nenudí a může zaujmout přinejmenším přiblížením dálek, ale jejich celistvý obraz ani sen o nich vytvořit nedokáže. Obstojný VJ set pro představení, na němž budu rád chybět, nic víc. ()
Dogora a Barak jsou síce žánrovo stejné, ale každá nám dáva nahlédnout do něčeho jiného. Zatímco Baraka je spíše o architektuře po celém světe Dogora je o lidech. Obě jsou samozřejmě doplněny božskou hudbou bez které by to byl možná jenom obyčejný dokument. Dogora mě oslovila a vnikla přímo do mého srdce a věřím, že pocity z tohoto užasného dokumentu budou ve mě doznívát jěště hodně dlouho.P.S. Hezké to je, to jo , ale žít bych tam nechtěl. :-) ()
Patrice Leconte po několika měsících prožitých v Kambodži zrealizoval audiovizuální esej, která je primárně postavená na osobních dojmech a prožitcích. Esenciální hudba E. Perruchona s početným orchestrem dobarvuje intimní ladění snímku, z něhož ovšem vyvěrá jen pramalé smítko vložených citů. Dogora je zbytečně rozparcelovaná do mnoha uzavřených sekvencí, jež postrádají jakékoliv kontinuální propojení (většina z nich zastává obyčejnou roli videoklipu). Pro toho, kdo se nechal unášet poetikou „qatsi“ trilogie, bude následujících osmdesát minut jen směsicí libých obrázků, kterým však schází dramatická výstavba, originálnější montáž a sebemenší vyznění ()
Nejnovější představitel mého oblíbeného žánru zůstal někde na půli cesty, přesto nabízí docela působivý zážitek. Kambodža je chudá, ale přesto krásná země, a režisér Dogory nashromáždil velkou spoustu krásných záběrů, abyste se v průběhu sympatických 75 minut nenudili. Co mi ovšem trochu nesedlo, je hudba, která obsahuje po většinu času pěvecké sbory, které mi zněly poněkud rusky a k jihovýchodní Asii se moc nehodily. ()
Galéria (8)
Fotka © Warner Bros.
Reklama