Vojna svetov

Z dnešního úhlu pohledu mi v tomhle filmu nedává smysl vůbec nic. Lépe řečeno, myšlenka realistické a civilní road movie po různých tvářích důsledků mimozemské invaze zní super. Tedy myslím si, že tak nějak si to Spielberg představoval. Jenomže málo ze složek filmu ve výsledku tu myšlenku podporuje. Předně Tom Cruise, Tom Cruise není realistický civilní táta z rozvrácené rodiny. Jeho postava vypadá (a chová se), jako by stejně jako mimozemské tripody viděla i svoje děti poprvé v životě. I svůj dům. I svou životní situaci. Nevěřím mu vůbec nic, zkrátka už jenom použitím tohoto herce jde slavné potlačení nevíry (suspension of disbelief) do kopru rychleji než dvacet šest blesků do jednoho místa. Za druhé, děti. A zejména dcera, která je po tátovi další hlavní postavou filmu. Nevím tedy, jak přesně byla ve scénáři napsaná a zamýšlená, ale myslím si, že jde o režisérské selhání ve snaze vykreslit realistický mix roztomilého, úzkostného a vystrašeného dítěte. Podobná role se nachází v Shyamalanových Znameních a tam se ve spolupráci s herečkou podařilo vytvořit postavu, která se chová jako přesvědčivé dítě se všemi implikovanými "neduhy", ale zároveň je i vnímavou a zábavnou protagonistkou, se kterou nemá divák problém sympatizovat a fandit jí. O tom si Válka světů může nechat jenom zdát a možná je to kromě režiséra vina i Dakoty Fanning, protože když se nad tím zamyslím, tak mě nejspíš ještě v žádné roli, dětské či dospělé, doopravdy nepřesvědčila o svých schopnostech. Za další, dramaturgie. Rozdvojení filmu mezi drahé CGI scény a laciné sedíme-ve-studiu-v-pečlivě-rozmlácených-kulisách momenty je očividné a rušivé, nemluvě o nezvládnutém sloučení mikropříběhu naší malé rodinky a makropříběhu maximálně smolařské invaze do funkčního dějového oblouku. Což mě přivádí k emocím, které mi přijdou pro mě nestravitelně předkládané. Výjimku tvoří scéna se sklepem plným průzkumníků, protože tam jsem doopravdy zadržovala dech. Ale jinde se mi už podobný stav nenavodil. Nejvíc mě dráždí dvě konkrétní scény, které na na papíře musely vypadat famózně, ale Spielbergův audiovizulní převod nedokázal ten apokalyptický surrealismus zprostředkovat. A tím mám samozřejmě na mysli řeku těl a hořící vlak. Oba obrazy jsou naservírovány hrozně nepřipraveně a ze své podstaty by měly jít vytěžit mnohem, mnohem víc. Vlak je rozmazaný, digitální, strašně rychlý a jako by ho žádná z postav u přejezdu doopravdy neviděla. Nemáme žádné povědomí o prostoru, ve kterém se setkání s ním odehrává (odkud přijel? nebyl vidět z dálky? nebylo by lepší, kdyby byl vidět už z dálky?), ani o efektu, jaký má na lidi všude vůkol. Zvukové a hudební řešení mi také nepřijde nejšťastnější. (Pro srovnání scéna příjezdu vlaku ze Zabití Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Fordem - to je k čertu působivý příjezd vlaku a to ten vlak ani nehoří, kdyby ještě ke všemu hořel, tak budu muset jet kameramanu Rogeru Deakinsovi osobně poděkovat, jak pěkně ten příjezd vlaku natočil.) Scéna u řeky je zase natočená jako z televizního thrilleru. Už předem lacině návodná hudba. Holka jde k řece, protože dostala od někoho mimo obraz pokyn "dojdi k řece", ne jako dívka, která se potřebuje vyčůrat a chce na to v tom pošahaném světě alespoň trochu soukromí. První tělo kolem ní propluje přesně v tom okamžiku, kdy se u vody zastaví, ani moment na vydechnutí a nasáknutí atmosféry zdánlivého klidu, který bude následně brutálně narušen. Tento záběr je také statický, z dálky a přes její záda a dynamikou vůbec nenavazuje na následný protipohled, ve kterém se hýbe jak kamera, tak dívčina hlava a ramena, a podle rostlin v pozadí stojí na jiném místě než na záběrech zezadu. Tahle výměna přes záda na řeku x řeka samotná x jenom obličej se několikrát opakuje a herecká akce počínajícího panického záchvatu z detailů na obličej nenavazuje na ostatní záběry. A s příchodem otce se pokus zobrazit dívčino emocionální prožívání okamžitě přetrhne. Otec se na řeku podívá, ale nijak na ni nereaguje, a dívčinu tvář už divák znovu neuvidí. Kamera rovnou skáče do další situace, do nesouvisejícího plotpointu jiné postavy. Emocionální otisk je tím ponížen a zahozen, scéna není nijak dohraná, takže jako by tam ani nebyla. Kromě té emocionální frustrace, kterou za sebou zanechává, ale ta myslím není chtěná. A na závěr je potřeba položit si nejzásadnější otázku: Proč jsem právě strávila asi dvě hodiny snahou sama pro sebe si popsat, proč se mi nelíbí Válka světů, místo abych dělala doslova cokoliv jiného? Inu, to ví snad jen déšť, ale možná je to kvůli tomu potenciálu, že by se mi mohla líbit, ale Spielberg se svým štábem dělá všechno pro to, aby k tomu nedošlo. Celkovým "pocitem" mi film připomíná Světovou válku Z. Jako by to byly podobné filmy s podobnými ambicemi, selhávající z podobných důvodů. A kdybych musela vybrat vítěze, tak bych volila Světovou válku Z, protože Brad Pitt přece jenom dokáže svým obličejem tlumočit různorodé emoce a Marc Forster lépe pojednává absurditu lidské existence a nečekané změny jejího diskurzu. (19.11.2016) (menej) (viac)