Million Dollar Baby

Na Eastwoodovi nechápu hlavně jednu věc: Za svojí hereckou i režisérskou kariéru natočil už obrovskou spoustu filmů a STÁLE dokáže překvapovat dalšími kvalitními projekty vedenými jeho bezchybnou (a již také pořádně zkušenou) režisérskou rukou. MDB je dalším z nich. Hlavní věcí, která z něj dělá něco víc než jen dobře odvedenou mechanickou práci, je zvrat v cca 2/3 filmu, kdy se z rozjetého boxerského trháku v rockyovském stylu stane naprosto komorní a pořádně smutné drama. To člověku uštědří opravdu pořádný pravý hák...Jinak se ale jedná o prostě "jen" kvalitní film, s dobrou režíí, výbornými herci, atd., ale takové to "něco", duše filmu (nebo nějaká jinak pojmenovaná pitomost v tom smyslu:)), tu pro mě chybí. Takže asi zůstanu na čtyřech hvězdách. (09.04.2007)

"Mlať ji do prsou, až jí zmodraj a upadnou." Co je víc sexy než ženský box? Snad jen ženské vzpírání, ale na to nemám žaludek. Tady o ten box naštěstí až tolik nejde, protože Frankie je prvotřídní mrzout, Maggie je neuvěřitelně odhodlaná a kámoš Eddie má taky co nabídnout. Já si to tedy hodně užil, ale jelikož nepatřím mezi milovníky slzou zmáčených filmových koncovek, tak si dovolím jednu hvězdu ubrat. Objektivita se přitom sice třese vztekem, ale já naštěstí absolutně netuším, co je to být objektivním hodnotitelem. (16.11.2015)

Mám rád subžánr boxerských dramat, ale Million Dollar Baby je něčím víc než jen filmem o boxu, je to především film o jednom z nejsilnějších mezilidských vztahů, totiž o vztahu otce a dcery. A samozřejmě s tím spojeném specifickém druhu lásky. Million Dollar Baby je také jedna z moderních analogií ryzí antické tragédie. Obojí dobře maskované mimikry boxerského dramatu. Jímavý příběh o té zoufale přirozené potřebě otce překonat propast mezi ním a jeho dítětem, o jeho vlastní citové pasti, do níž se vlivem blíže nespecifikovaných okolností dostal. Trenér Frankie Dunn a jeho náhradní dcera boxerská svěřenkyně Maggie Fitzgerald jsou vlastně dva životní ztroskotanci, naprosto osamělí bez zjevného smyslu života, opuštěni nejbližšími, a teprve protnutím jejich životních poutí se u obou samota zvrátí a prázdnota života se začne zaplňovat. Jako katalyzátor působí vypravěč Eddie. Čistý film, který je definován svým tragickým koncem. Antihollywood. Vyprázdněnost amerického snu. O režisérských, hereckých a lidských kvalitách Clinta Eastwooda se, myslím, nemá ani smysl rozepisovat... (19.05.2014)

Film mistra, který koketuje s genialitou a sahá po dokonalosti. Kdyby mě ten závěr nenechal tak klidným... Dva roky uplynuly od Tajemné řeky, po níž se Clint Eastwood s velikým ohlasem plavil naposledy (byť mě nezasáhl). Helgelandův scénář nahradila práce Paula Haggise, která vykazuje řadu velmi blízkých motivů - od rozvrácených rodin, zatajených hříchů minulosti, kostelního zátiší i problémů průměrných amerických buranů, na hony vzdálených od lesku oscarového pódia. V mých očích se změnil hlavně Eastwoodův režijní přístup, jenž sází na odvážnější vizuální podání (dokonalá práce s kontrastem černé a bílé) a komorní atmosféru ústředního trojúhelníku, ve famózním podání tria Swank - Eastwood - Freeman. Předvídatelnou krimi z Tajemné řeky zastoupila nehrdinská variace na sportovní film, v níž vedle sebe mohou koexistovat moudré pohledy na život i chvilkové podání finálního souboje jako bitky mezi dobrou hrdinkou a zlou soupeřkou. Trochu mě sice mrzí rozvláčná poslední třetina, ale i přesto jsem s tímhle komplexním filmovým Zážitkem velmi spokojen. Čtyři a půl hvězdičky s tím, že vyzrálému Eastwoodovi držím palce na Oscarech. (18.02.2005)

(1001) Tak jistě, brečela jsem, ovšem v tomhle případě to nějak není zásluha autora nebo jak bych to řekla, spíš vlastně naopak je to zásluha autora až moc, zkrátka není to doklad geniality tvůrců jako jiné moje divácké slzy. Úplně na začátek mi vadí ten model (syndrom) povídkové adaptace. Protože jakkoliv bych mohla být členem spolku lidí volajících po svatořečení Morgana Freemana, tak už jsem vyrostla do té doby, že mi přijde trošku lenošské/odfláknuté spoléhat se na voiceover starého, unaveného a moudrého muže, a to zvláště v případě, že jeho vyprávění nijak nekontrastuje s příběhem a veškerý obsah se jím jen zdvojuje. Navíc se tím snímá břímě z herců, kteří nemusí být tak výmluvní řečí těla, když za ně jejich duševní pochody odvypráví hlas shůry. Tím přecházím k další hlavní výtce - hlavní postavou je totiž trenér Frankie a Clint jako jeho představitel je ve své roli neuvěřitelně nehybný a kožený, zvláště také proto, že po letech v businessu se prostě dopracoval k tomu, že už hraje jenom Clinta Eastwooda (protivného, ale v jádru dobráka). Jeho nulová expresivita extra vynikne vedle k zulíbání živelné Hilary, která ale žel bohu představuje jenom figurku v životním příběhu protivného trenéra, a nikoliv naopak. Poněkud umělé namontování "srdcařského" bojovníka Dangera do vyprávění za účelem vyrobit jednu z dalších point mi připadá jako další scenáristická lenost, stejně tak časté spoléhání na stmívačky není nic, z čeho bych si sedla na zadek. Nicméně je pravda, že po většinu svého dospělého života si plánuji, že druhá věc (a možná i první, záleží, jak to budu mít s akvárkem), kterou si pořídím do vlastního bydlení, bude boxovací pytel, takže po této stránce jsem si přišla na své. Sledovat muskulaturu na Hilary bylo příjemné potěšení, ještě větší blaho potom bylo sledovat dokonalý stroj Luciu Rijker v pohybu. Protože když se někomu říká nejnebezpečnější žena na světě, tak to mi sakra imponuje. (16.12.2014)