Cestujúci v daždi

Film jsem viděla poprvé před mnoha lety a pamatuji se, že se mi moc líbil. A můžu říct, že mě opět nadchl. Půvabná hlavní hrdinka v podání vynikající Marlene Jobert, město v dešti, podmanivá hudba a k tomu tajemný a usmívající se Charles Bronson. Tehdy před těmi lety jsem netušila, že scénář napsal Sébastien Japrisot, kterého jsem si oblíbila mnohem později jako spisovatele. Past na Popelku, Zločin v expresu, Dáma v autě s brýlemi a puškou...a především Vražedné léto. Japrisot byl kouzelník. (26.06.2022)

Krimi drama se skvělou atmosférou, pohlednou Marléne Jobert a vždy šarmantně drsným Charlesem Bronsonem. Už od začátku tušíte, že ne vše bude tak jak se to na první pohled zdá. Pomalé tempo filmu neškodí a doplňuje ho dobová hudba i vizuální stránka pobřeží Francie. Nějak mi přijde, že podobné filmy už se netočí. A to je škoda. (08.12.2012)

Charles Bronson na pozadí se sekundující Marlène Jobertovou, ovšem v hlavní roli, ztvárňují dvě postavy zapletené do nevšedního, až thrillerového příběhu. Výborné herecké ztvárnění charakterů postav a samotná zápletka dodává příběhu obzvlášť ke konci filmu "peprnou" příchuť. Krásný film s vynikajícími výkony Marlène Jobertové a Charlese Bronsona. Divák je donucen při sledování děje zapojit poněkud více svůj rozum a domýšlet . Nestačí jen bezmyšlenkovité sledování děje. Prostě film, jak má být. (28.09.2007)

Příběh (nejen) o tom, že jednomu (hozené) ořechy ne a ne rozbít tabuli skla, zatímco druhé(mu) se tříští jedna (tabule) za druhou. Až jednoho dne....... Navíc, když dotyčnými jsou charismatický (nezvykle permanentně se usmívající) „terapeut“ Ch. Bronson a mladičká oběť?, „křehká“, pihovatá, s nakrátko střiženou ohnivou hřívou a krátkou bílou sukýnkou nechávající vyniknout jejím štíhlým opáĺeným nožkám, (probouzející v nás chlapech (ochranitelské) pudy a (ne)cíleně nám ztěžující plné soustředění se), francouzska s alžírskými kořeny (geny) M. Jobert, je o (na) nevšední zážitek postaráno (zaděláno). A tak je divák snáze ochoten p(r)ominout i těch pár nesrovnalostí resp. (zbytečných) překombinovatostí. Nevšední zážitek, který troufám si tvrdit, nebude po chuti každému, ale pokud se vám podaří naladit na podobnou notu jako tvůrcům, jakoby mimochodem zjistíte, že vás příběh začíná pohlcovat s každou další ubíhající minutou více a více a nedá (vám) vydechnout až do závěrečného „rozhřešení“. Přičemž nečekejte žádnou sy(u)rovou krimi s brutálními scénami, jedná se psychologický (krimi) snímek, kde se pouze naznačuje v lehkých nástinech, přesto (nebo spíše právě proto) je to ve výsledku neméně působivé, s patřičným dopadem. A ano (viz uživ. LeoH) v záplavě těch současných šablonovitých („na zakázku“) záležistostí, působí toto netradiční dílko jako čisté (osvěžující) zjevení. zajímavý (výstižný) komentář (pro mě): uživ. mortak (16.10.2012)

Dvě hodiny utekly jako voda a já přemýšlím o tom, co jsem to právě viděl. Cestující v dešti začíná jako tuctová kriminálka z pohledu vraha. Nejprve přijde zločin, poté pokus o zahlazení stop a nakonec se objeví muž v obleku se spoustou otázek. Vše by bylo v pořádku, kdyby onen vyšetřovatel nebyl neustále se usmívající Charles Bronson, který nejenže nepůsobí jako policista, ale navíc se zdá, že je komplic oběti a přišel se pomstít. Marlene Jobert se ovšem k ničemu přiznat nehodlá, jediné po čem touží je klid a návrat do rutiny jejího obyčejného života. René Clément z této zápletky natočil perfektní zamotaný příběh, ve kterém jsem si nebyl jistý vůbec ničím. Samotný scénář, byť sebelepší, by tohle nedokázal. Lví podíl na tom, že jsem tápal až do poslední minuty, mají oba herci. Ona je křehká, dětsky umíněná, poddajná, přesto zvláštním způsobem silná. On je mužný, proklatě charismatický, dominantní a ve všem o tři kroky napřed. Tajemný Harry Dobbs v Bronsonově podání působí skoro jako polobůh a zrzavá Mélancolie je hypnotizována jeho mocí a sebejistotou. Oba hrají jako o život a chemie mezi nimi funguje neskutečným způsobem, Bronsonovi jsem věřil každé slovo a pod jeho pohledem bych se přiznal k vraždě sám, Marléne bych obhajoval do posledního dechu. (05.01.2012)