Nepohodlný

Po Městě bohů, které jsem viděl ve stejný den musím uznat, že opět výborná režie, kamera a scénář, z filmařiny nemám moc co vytknout, Rachel je úžasná a Fiennes se také snaží, ale film je pro mne nezajímavý, moc mě neoslovil zdlouhavý příběh, který poukazuje na více globálních problémů, takže 3in1. Kvalitní drama o pvysoké politické hře po všem stránkách, ale ta délka, není stejně vyvážena kvalitou. (17.03.2008)

Vůbec jsem nevěděl, co mám od Nepohodlného čekat, a popravdě řečeno jsem na to nepřišel ani po prvních třiceti minutách, kdy jsem si v kolotoči časového prolínání a skoro autentických afrických pasáží připadal trochu nepatřičně. Ovšem následně Meirelles rychle naznačil, jakým směrem se chce vydat, nechal příběh plynuleji ubíhat a v poslední třetině mi připravil jedno z nejpůsobivějších lidských dramat za hodně dlouhou dobu. Na jedné straně pohled na aktuální problém, zobrazení africké bídy a špinavosti naší společnosti, naproti tomu láska dvou lidí, jejichž kroky vedly právě tam, kde se v očích vyšší moci automaticky stávají nepohodlnými. A to všechno skloubeno tak dokonale, s velkým citem a hlavně myšlenkou, že i přes nudnější rozjezd jsem byl nakonec nejen absolutně spokojen, ale možná i trochu dojat. Rachel Weisz je opravdu výborná, možná jedna z nejlepších hereček současnosti, ale v mých očích byla přeci jen trochu zastíněna Ralphem Fiennesem, jenž opět celý film táhne výhradně na svých bedrech, a minimálně oscarová nominace by byla také na místě.. Rozhodně doporučuji každému, komu není současná africká situace vyloženě lhostejná. (02.11.2012)

Nepohodlný je opět jeden z filmů, který rozhodně nepatří na pole filmové zábavy. Což se ostatně už díky zajímavě obsazené režisérské stoličce dalo čekat, a bylo to i naplněno. Film je syrové, téměř dokumentární politické drama. Taky je to film o lásce, podivné. Hra barev, podivných úhlů záběru, hluchých scén (doslova), záměrných kontrastů, podivného štěstí v neštěstí (procházka po keňském slumu) a také herecký koncert pro „zahradníka“ Ralpha Finiese a jeho ženu „aktivistku“ Rachel Weisz, která sice na plátně příliš dlouho nepobude, nicméně zanechá nesmazatelnou stopu pochyb a hádanek, které nás provází až do definitivně smrtelného finále. Film ukazuje, že lze najít v hnusném prostředí, alespoň trochu krásy, lidskosti, ač nad vším vládne krutá ruka nelidskosti a nadnárodních společností, na straně druhé je v něm cítit jasná rezignace a marný boj s penězmi svrchu. A že všechno je ve výsledku zapříčiněno zmatenými a obranými tahy pěšáků, kteří si myslí jak veledůležití jsou (ve výborném podání britského kvarteta Huston, McSorley, Nighy, Postlethwaite – mimochodem). Nepohodlný by byl zcela emotivně nekoukatelný, kdyby do něj nebyla přimíchána polívčička oddaného mažela, a tentokrát to nemyslím ironicky, protože to, co drží hlavu hlavního hrdiny nad vodou - vzpomínky, byť třeba trochu přimalované- drží nad vodou i diváka. Jinak by byl film čistě dokonalým a fiktivně chladným dokumentem. (13.03.2006)

Film, který mě ke konci už jen otravoval - na můj vkus je příšerně překomplikovaný (čert aby se vyznal v té změti postav a jejich divných jmen) a, ó ano, proč to nepřiznat, i protivně britský (osobně nemůžu cokoli souvisejícího s Británií ani cítit). Pokud jde o obsazení, Ralphu Fiennesovi jsem nikdy nepřišel na chuť, Danny Huston mě vyloženě sral, a Billa Nighyho nemůžu pro změnu ani vystát - díkybohu aspoň za tu Rachel Weisz, která je zde ve svých 35 letech vážně báječná. Natočeno je to celé jistě bravurně, ale za sebe nemám problém napsat, že mě námět film neoslovuje, nebaví a téměř obtěžuje, čert vem celou Afriku, co je mi po ní - dojímat se u podobných bijáků považuji za vrchol pokrytectví. Když běžely v závěrečných titulcích ty le Carrého kecy, že tenhle film je jen slabý odvar toho, jak to chodí ve skutečnosti, pomyslel jsem si cosi o bláznivém starém paranoidním dědkovi, kterému přeskočilo, a úlevně ukončil přehrávání. Do smrti už nechci mít s filmy tohoto typu nic společného. (13.06.2015)

Postavit se drzosti "vyspělého" světa, který si osobuje právo cokoli si beztrestně vůči bezmocným dovolit, je aktivita hodná chvály. Přesto, že v počínání Tessy a hlavně jejího manžela, který je tak zaujat zahradničením, že nepostřehne, jak celé dny tráví čas jeho všetečná manželka, je mnoho naivního (např.otázky jsou kladeny sice správným lidem, ale ve špatnou dobu a na špatných místech, informace nemají jen špičky, ale i malé rybky, jen manžel ne), mě blaží pocit, že Meirelles nakalkuluje a nevyhrocuje na efekt, naopak cítím upřímnost a naléhavost. A pak ještě nelze nezmínit skvělou kameru a přesvědčivý výkon Ralpha Fiennese. (25.04.2006)