Uvnitř tančím

Cože??!! 131 nejlepší film?? Ani omylem. Zase jsem šlápl vedle a opět je ve dvoustovce film, který tam nemá absolutně co dělat. Tohle je uměle naivní sladký kýč velký jako vrata, snažící se vymáčknout nějaké emoce a ani to se mu bohužel nedaří a vyznívá to hrozně směšně. Na co si to tvůrci hrajou? Další film u kterého jsem se těšil až dosáhnu závěrečných titulků. Pokud můžete, vyhněte se tomuto filmu velkým obloukem. (17.04.2009)

Inside I´m dancing je hodně líbivý film. Ale výhrady mám. Tou první je, že příběh je postaven na starých klišé do ústavu (psychiatrická léčebna, domov alkoholiků, nemocnice, intr), kde chovanci žijou stereotypním životem, dorazí rebel, který začne vše měnit k lepšímu. To už zde bylo mnohokrát. Tentokrát naštěstí scénárista nechává postavy odejít a žít na vlastní pěst. Ale jen za účelem toho, aby nás mohl citově ždímat a vydírat. Naštěstí to režisér O´Donnel dělá dobře, bez toho aby se brodil kýčem a v romantika se odehrává v mezích reality. Největším úkazem filmu je herecký výkon Stevena Robertsona, ten ztvárnil herecky velice vděčnou postavu invalidy naprosto věrohodně a nechal tak vzpomenout Daniella Day-Lewise ve filmu My Left Foot. Nejsilnějším momentem filmu je pro mě sklada Hurt, která je v podání Johnnyho Cashe jednou z mále coververzí, jež předčí originál. (30.11.2010)

Další stvrzení toho, že v žebříku nejlepších filmů na CSFD náleží dobrá čtvrtina mezi nejpokleslejší kýče. Pohovořil bych proto o pěti důvodech, proč jsou všechny ty články obžalovávající masovou kulturu, kam spadá i tohle mentální dílo o mentálech pro mentály, legitimní a oprávněné. Film Uvnitř tančím: (i) se sice obrací k různorodému publiku, ale řídí se průměrným vkusem; (ii) místo aby emoce symbolizoval, snaží se je vyvolávat; (iii) podporuje pasivní a nekritický pohled na svět; (iv) pracuje s obvyklými postoji a potvrzuje, co si myslíme, čímž hraje společensky konzervativní roli; (v) má tendenci být výchovným nástrojem, nástrojem kontroly. (08.12.2008)

I když by se na první pohled mohlo zdát, že se bude jednat o depresivně laděné drama o postižených lidech, kteří nemají mnoho chuti do života ve skutečnosti je celkové vyznění filmu poměrně optimistické. Celý příběh je hlavně o přátelství dvou hlavních hrdinů a o lásce, kterou jeden z nich pozná. Herci jsou výborní a dokážou si získat divákovi sympatie, i když jsou oba na vozíku a jeden z nich nedokáže mluvit. Je toho málo co by se dalo filmu vytknout ale i když se jedná o výbornou podívanou na plný počet to není. (20.03.2009)

„Nezazlívejte mu jeho skutky, neboť v srdci toužil naplnit vaše přání.“ Téhle cesty do Irska jsem se trochu bála, podobný film – Nedotknutelní (2011) – nastavil laťku hodně vysoko, přestože, paradoxně, vznikl až výrazně později než tento snímek. Bála jsem se sentimentálního příběhu, který bude útočit na naše city a bude nám ukazovat, jak se postižení hrdinně perou se svým těžkým osudem (všem postiženým se rovnou omlouvám, nebylo to myšleno zle. Všichni, kdo dokážou vzít osud do svých rukou, mají moji nejhlubší úctu), ale nemám ráda filmy, jejichž jediným cílem je zaútočit na divákovy city a potažmo a především na jeho peněženku. Tohle ale v žádném směru není ten případ. Drzého Roryho „kupte mrzákovi Harleye Davidsona“ O’Sheu, v excelentním podání Jamese McAvoye, nelitujete ani okamžik, vlastně tak nějak zapomenete, že je to mrzák na vozíčku, který může hýbat jen dvěma prsty. A pokud jde o hlavního hrdinu Michaela (prostě neuvěříte, že Steven Robertson není ve skutečnosti postižený) - jen v němém úžasu sledujete, jak se mění ze zakřiknutého klučiny v člověka, který si začíná uvědomovat svou vlastní hodnotu. Bez patosu, bez vydírání, bez velkých gest. Tak prostě, jak prosté to v životě je. (Challenge Tour – duben 2015) (20.04.2015)