Uvnitř tančím

Snímek s tak silným humánním posláním, že přebíjí všechny ostatní faktory hodnocení. Naprosto odzbrojující filmový produkt. O téhle sortě filmů se vlastně ani nedá nic konkrétního psát, jen s povděkem kvitovat, že jsou točeny... Uvnitř tančím a ta ohromující síla lidského v nás...i já jsem uvnitř tančil při jeho sledování... Podobné filmy: Skafandr a motýl, Moje levá noha, Hlas moře (24.07.2009)

Nestavím se nijak zvlášť negativně proti tomu, když hlavní snahou filmu je diváka dojmout, popřípadě rozbrečet, ale proboha, takhle uměle vytvořené dojímání se hned tak nevidí. Na mne to nefungovalo, hlavní hrdina Rory mi byl krajně nesympatický, uvítal bych trochu reálnější pohled na život postižených. Kdyby se ty dva-tři hlavní charaktery zasadily do reálně fungujícího světa, fungovalo by to celé imho o hodně lépe. A ta prvoplánová snaha o divácké slzy by alespoň nebyla tak nápadná. 70% (26.12.2008)

Tenhle film je jedno obrovský citový vydírání. Ale já jsem na tuhle hru přistoupil. Člověk si uvědomuje, jak je jeho posranej život vlastně perfektní, pokud je zdravej a všechno ostatní jde stranou. A navíc jsem se zamiloval do krásky jménem Romola Garai. No a skvělý je taky Steven Robertson a James McAvoy. Já mám pro tyhle typy herectví slabost a je jedno, zda postiženýho hraje Dustin Hoffman, Robert De Niro nebo Pavel Liška. Skvělý film, který jen doporučuju! (10.05.2009)

Z přehršle pozitivního se taky dá spadnout do dlouhotrvající deprese. Uvnitř tančím je pozitivní ALE vyprošťovák. Lidi v něm mají zjevně osudovou smůlu, ale umí "tančit uvnitř". Je to pocit, který je s kolečky a zaťatými úředníky často problém si udržet. Oba hlavní protagonisté se dojemně doplňují, chrlí zabijácké hlášky na svůj stav a vy tak nemusíte mít výčitky, že můžete chodit ... Můžete jen žasnout, smát se a vztekat, že nemáte na to si život "roztančit" tak jako oni. (30.04.2008)

Rory Gerald O’Shea, tady ho máme. Dá vám křídla a následně je přistřihne. Pro vaše vlastní dobro, abyste nespadli z příliš velké výšky. Jeho příjezd na scénu, s tím extravagantním účesem a zásobou břitkých hlášek, je famózní. S každou další minutou mi byla vzdálenější představa, že ho, člověka, připoutaného na vozík, přesto zatvrzele ignorujícího jakékoliv bariéry, budu muset opustit. Ale jak prozíravě pravil Michael, ukazuje na levou horní část své hrudi, „Rory O’Shea je tady“. Rory O’Shea je věčný, jeho podoby různorodé a já jsem neskonale rád, že mi tahle verze příběhu o obrovském lidském odhodlání připomněla jeho existenci. Apendix: Scéna, jež dala celému filmu jméno, tanec duše, má (abstinenčně věřím) stejné účinky jako pár pilulek extáze. 85% (15.04.2008)