Cesta za vítězstvím

Bílí muži neumějí skákat… a natáčet kvalitní sportovní dramata. Cesta k vítězství je natočena přesně tak, jak byste od průměrného filmu mapujícího vzestup prvního (z podstatné části) černošského basketbalového týmu čekali. Mladý a vítězství chtivý trenér chce dát dohromady univerzitní tým snů = shánění těch zdánlivě nejlepších hráčů po celých Státech a přesvědčování těch méně ochotných. Následuje tvrdý trénink a první úspěchy. Brzy je cíl již zcela jasný a cesta k vysněnému titulu stejně jasně nalajnovaná. Navzdory rasistickým narážkám, kterými je texaský vzduch 60. let prosycen, si jde tento tým odhodlaně za svým, koncentrace patosu se nebezpečně zvyšuje a k přelomovému vítězství zbývá jenom poslední krůček. Za celý film jsem nebyl tvůrci ani jednou jedinkrát něčím mile (či alespoň nemile) překvapen, vše se odvíjí dle tolikrát obehraného schématu, že začínám mít podezření ohledně jedné verze „sportovně-dramatického“ scénáře, jenž je obměňován pouze na základě aktuálního sportu. Je libo baseball, fotbal, americký fotbal, basketbal? Není problém, stejně to v angličtině všechno končí na ball. Z mnohých dialogů jsem měl dojem, jako by je scénárista narychlo sepsal v náhlém inspirativním pohnutí mysli těsně před usnutím. Po probuzení a zjištění, jak neoriginální jeho včerejší zápisky jsou, pak pravděpodobně zkonstatoval, že nemá smysl to přepisovat, že takový film stejně brzy zapadne a ani ochrnutý pes se vzteklinou po něm neštěkne. Měl pravdu – tento film by ani s dobrým scénářem nebyl dobrý. Josh Lucas připomíná mladší verzi Kevina Costnera a stejně jako Kevin Costner není moc dobrým hercem. Debutující režisér James nedokázal patřičnými vizuálními hrátkami oživit žádný z mnoha zápasů a navíc je o něm na netu tak málo informací, že jsem měl problém zjistit, zda-li náhodou sám není černochem a tím pádem můj vtípek z úvodu postrádá smysl. Podle jedné malé fotky je to zhruba padesátiletý běloch, ale to už skutečně není podstatné. 60% (10.11.2007)

Podobné jako třeba VZPOMÍNKA NA TITÁNY, ale o něco zábavnější. Bilý trenér nadraftuje do texaského týmu sedm černochů a v půlce 60tých let se potýká s rasismem a nedůvěrou, takže nic nového pod sluncem. Má to ale schopné herce (Josh Lucas sympatičtější než obvykle), hodně dobrou kameru a je to docela svižné. Dobrých 70%! (09.07.2011)

Film je natočen podle skutečných událostí. Docela se povedlo vybalancovat dva hlavní faktory filmu - rasismus a basketbal. Obojího je tak akorát, vzájemně se to doplňuje a film nikde nedře. Pravda, chvílema trochu nudí (ale jen mírně) a některý pasáže mě připadaly zbytečně lacině efektní. Stejně tak celej film trochu zaváněl lehkým manipulováním diváka. Což ale přesně sedí na film producenta Jerryho Bruckheimera. Jelikož jsem prošvih první asi dvě minuty filmu, tak to, že to produkoval jsem zjistil až na konci. A celkový vyznění filmu jeho stylu celkem odpovídá (natočíme to tak, aby to diváka bavilo a emoce z něj vytřískáme za každou cenu). Nakonec proč ne... (09.07.2011)

Hodně jsem se těšil na tento film, především proto, že jsme se s klukama často bavili o tom jednom finálovém zápase NCAA 1966 a řikali si, jak rádi bysme u toho byli.. :-) No, takže nostalgie určitě působila, ale hodnocení neovlivnila... FIlm je pravda plný scénaristických klišé, které uvidíte v každém sportovním filmu - bez nich to totiž upřímně řečeno moc dobře nejde... A i s tématikou rasismu, které se nemohl vyhnout, se vyrovnává úspěšně - žádný zlom, ale pro mě 85% (09.02.2008)

Koncepčně naprosto shodné jako Coach Carter, s tím rozdílem, že toto se opravdu stalo. Příběh je o to silnější, pokud si současný basketbal představím jako sport, kde dominují černí hráči. Při pohledu na barvu pleti největších hvězd světového basketbalu a jejich popularitu, by se chtělo jen těžko uvěřit, že je to teprve čtyřicet let starý příběh. (24.02.2009)