Desať Božích prikázaní

Obdivujem všetky veľkovýpravné, myšlienkovo epické snímky, ktoré sa natáčali v minulom storočí v čase, kedy technika ešte nemala také pevné zázemie ako v súčasnosti, či sa jedná o filmy Ben Hur alebo Most cez rieku Kwai. Zo všetkých týchto historických diel vyráža režisérsky perfekcionizmus a osobne ma v tomto biblickom príbehu nadchla scéna rozdvojeného mora alebo neuveriteľný komparz. Jedna vec ma však začína iritovať čím ďalej, tým viac, a to hlavne neskutočne patetická hudba (ktorá dnes v historickom filme vyvoláva úsmev) a teatrálne herecké výkony, hodiace sa skôr na divadelnú scénu než do filmu. Chápem, že v tom období to patrilo k tomu, no ja si ako súčasný rozmaznaný divák občas nemôžem pomôcť. Myslím si, že Biblia má svoje kúzlo a jednoznačne si zaslúži byť interpretovaná, ale neviem si predstaviť, že by vizuálne dokonalý film, Umučenie Krista, mal byť poškvrnený neznesiteľnou melancholickou hudbou alebo afektovanými divadelnými výkonmi z čias minulých :-) (25.06.2011)

Musím přiznat, že se mi tyto poněkud dosti idealizované velkofilmy s křesťanskou tématikou, natočené v padesátých letech v Hollywoodu velmi líbí. Řadím ho někde mezi Ben Hura (3.75 hvězdy) a Quo vadis (čistokrevných 5). Posledního jmenovaného sice nedosáhl ( a dost pochybuju, že se to někdy něčemu povede, alespoň v mém žebříčku), ale oproti Ben Hurovi jsem se tak šíleně nenudila a nebylo tam ani tak "přehestonováno". Klad krásných dívek - Siphora, její sestry, Nefertari nebo i ta vyvolená od Jozua (co později porazil Jericho - což tady ve filmu teda nebylo). Co se týče mužských rolí i ty byly ucházející, v čele s dobře hrajícím Brynnerem (Ramese II.) a velmi obstojně vypadajícím Johnem Derekem (už zmíněný Jozue), ani ten Heston ( Mojžíš) mě tady tak neiritoval. Zaregistrovala jsem rovněž někdejšího představitele Marka Antonia z Kleopatry (1934) a Richarda z Křižáků (1935) Henryho Wilcoxona, a vida, když neměl být nosným pilířem filmu, tak taky nic nepokazil. Skutečnosti, že se Mojžíš v dětství a mládí cítil jako Egypťan bych věřila, výchova občas dokáže divy. O tom triumphu nad Etiopií by se sice dalo polemizovat, ale taky to bylo možné. Líbilo se mi, jak si film poradil s Mojžíšovým vztahem k egyptské matce i kultivované naložení s trestem pro ty, co se zpronevěřili Bohu a jeho přikázáním. Na druhou stranu musím přiznat, že novější zpracování bylo mnohem, mnohem realističtější, ale stejně se mi právě tohle líbilo... Jen jedna připomínka, vůbec neodpovídá tomu, co víme z jiných zdrojů o faraonu Ramesovi (Ramsesovi) II. a obávám se, že za něj k Exodu vůbec nedošlo...:-)) (11.06.2012)

Nejdelší z nejdelších klasických velkofilmů přesně naplnil má očekávání. Megalomanské kulisy, stovky komparzistů, dechberoucí zadní projekce a špičkoví herci navlečení do krásných dobových kostýmů. Jen ta režijní invence nedosahuje ani zdaleka na Williama Wylera či Davida Leana a Desatero přikázání je sice majestátním a vypravěčsky tak nějak bezchybným, ale přece formálně zastaralejším sourozencem těch úplně nejlepších dobových velkofilmů. A mám na mysli především ten statický způsob inscenace interiérových scén - samotné triky a vrcholné akční sekvence (hlavně průchod Rudým mořem) jsou vynikající i po letech. A Charlton Heston s Yulem Brynnerem nemohli být obsazeni lépe. 80% (14.05.2020)

Uvarte si dve kávy, alebo plný hrniec čierneho čaju, pretože Cecil De Mille vám ide predviesť jedno z vrcholných diel monumentalizmu, trvajúce bezmála 4hodiny. Obrovské kulisy, nekonečné množstvo komparzistov, biblický pátos a heroické herecké výkony. Na rozdiel od Bena Hura mi ale tieto 4 hodiny neubehli ako voda, občas som sa mierne nudil a mám z filmu pocit, že natočeného materiálu bolo podstatne viac a De Mille musel plakať pri producentskom strihu. Keď som sa tak pozeral na Hestona, ako stojí nad červeným morom a rozostupuje jeho vody, skúsil som si predstaviť niektorú zo súčasných megahviezd, ktorá by mi pritom nepripadala trápne. Pri každom nápade mi prešiel metrosexuálny mráz po chrbte. Holt klasický monumentalizmus je už dávno "odviaty vetrom". (16.07.2012)

Velkolepe filmove divadlo s nadhernymi kulisami, ktoremu po formalnej stranke mozno vytknut prave az prilisnu divadelnost. Zdalo sa mi, akoby herci spolu nekomunikovali, len vyriekavaju slova namierene publiku, no je mozne, ze to bolo cielom. Tento postup je este badatelnejsi v druhej "nabozenskej" polovici filmu, pri sledovani ktorej som mal fakt pocit, ze sledujem divadelnu hru. K obsahu sa vyjadrovat nejdem, pretoze ten je vsetkym znamy a je na kazdom z nas ako sa staviame k pribehu dobrotiveho a spravodliveho boha, ktory za pomoci epidemii, hladomoru a obdobnych laskyplnych veci, presvedci tyranskeho faraona prepustit ten spravny, nim vyvoleny narod z fyzickeho otroctva, aby mu odovzdal fundamentalne pravidla spravania sa. 3,5/5* (01.06.2011)