Desať Božích prikázaní

Dvě poznámky: Desatero samozřejmě vznikalo desítky let předtím, než do filmu vtrhly realistické digitální triky. Obří davové scény se točily tak, že se postavily gigantické dekorace (mnohdy následně použité ještě v dalších filmech) a před nimi pobíhali statisté v tisícových počtech. Říkám to proto, že tyto scény vypadají i po desítkách let často LÉPE, než epické kamerové přelety přes záplavy CGI klonů. No a pak jsou tu triky, nad nimiž se musí každý filmařinou oblouzněný nadšenec rozplývat - přestože už dnes nemají moc společného s přesvědčivostí, je na každé jejich sekundě vidět, jak bylo náročné je vyrobit a nakolik pečlivě jsou implementovány do scény. Zásadní scéna Desatera, kdy se rozestupuje moře, je monumentální a působivá dosud. (18.12.2014)

Film s příchodem přestávky výrazně mění polohu. Zatímco první část je hollywoodským velkofilmem klasické éry (přestože ke geniálnímu Benu Hurovi jen vzhlíží), v části druhé je až příliš akcentovaná starozákonní věrouka. Nevadí mi filmy s jednostranně orientovanou náboženskou tematikou (dnes už se něco takového netočí, protože doba se ubrala jiným směrem a navíc by kdekdo měl plnou hubu nedostatečné vyváženosti), nicméně postava Mojžíše je od setkání s Bohem na Sinaji neuvěřitelně plochá a slouží již jen k deklamování pohrůžek a prorockých frází. Nejsem dopodrobna seznámený s textem Bible, ale je až příliš znát, kde se filmaři opírali výhradně o ni. V útržcích vyznívá film až neuvěřitelně heslovitě. Rovněž nekompaktně působí absence nadpřirozených úkazů v první části a jejich samozřejmost v části druhé. Přesto se jedná o monstrózní projekt hodný vidění, zejména pro příznivce dlouhých historických eposů. (665., 1. VIII. 2011) (03.08.2011)

Velkolepe filmove divadlo s nadhernymi kulisami, ktoremu po formalnej stranke mozno vytknut prave az prilisnu divadelnost. Zdalo sa mi, akoby herci spolu nekomunikovali, len vyriekavaju slova namierene publiku, no je mozne, ze to bolo cielom. Tento postup je este badatelnejsi v druhej "nabozenskej" polovici filmu, pri sledovani ktorej som mal fakt pocit, ze sledujem divadelnu hru. K obsahu sa vyjadrovat nejdem, pretoze ten je vsetkym znamy a je na kazdom z nas ako sa staviame k pribehu dobrotiveho a spravodliveho boha, ktory za pomoci epidemii, hladomoru a obdobnych laskyplnych veci, presvedci tyranskeho faraona prepustit ten spravny, nim vyvoleny narod z fyzickeho otroctva, aby mu odovzdal fundamentalne pravidla spravania sa. 3,5/5* (01.06.2011)

DeMille sice natočil remake svého vlastního filmu, ale tyto dva filmy jsou každý úplně jiný, zatímco stará verze je rozdělená na dvě části, jedna ze starého Egypta a druhá ze "současnosti", kdežto verze z roku 1956 je jen o životě a skutcích Mojžíše. Musím uznat, že tento film se mi líbil, byl celkem zajímavě natočený a po formální stránce bych ani nevěděl co vytknout, Hestona mám rád jako herce(když pominu to co sem viděl v Bowling for Columbine) a nepamatuju si, že by mne jeho herecký výkon kdy zklamal. Ale tím, jak se DeMille soustředil na svoje monumentální scény s mnoha a mnoha komparzisty, snažil se oslnit zdobností, místy už přeplácaností, tak se film prakticky odcizil lidským emocím a zůstala z něho jen pompézní, vychloubačná slupka, jež se snaží diváka za každou cenu ohromit. Emoce, které postavy projevovaly, mi připadaly místy projevované příliš nepřirozeně, nevěrohodně. Celé to působí jako oživlá ilustrace Bible, obsahující pár věcí, jež by mi k Bibli neseděly. Především počáteční část, kdy se Mojžíš považuje za Egypťana a je zamilovaný do princezny. Mnohem lepší historický film je Ben Hur Williama Wylera. ten je takový mnohem lidštější, našel sem v něm emoce, jímž se DeMille tady odcizil, a celkově chování postav působí logicky a ne tak nesmyslně. Přes všechny možné zápory Desatera, ho považuji za kvalitní podívanou, protože biblické náměty se těžko zpracovávají tak, aby to pro obyčejného nevěřícího jako sem já bylo aspoň trochu zajímavé, což se DeMillovi podařilo. Edit: 16. 1. 2021 - taky se bavíte tím, jaké jste byli před 14 lety naivní jelito? Dneska v tom filmu vidím něco trochu jiného - ta nevěrohodnost a absence emocí tam stále je, ale nedocházelo mi, v jaké míře DeMillův film cílí na obeznámeného, věřícího diváka. Namísto civilního vyprávění sledujeme sérii symboly nahuštěných oživlých a patosem oplývajících tableaux ze života starozákonního proroka - co scéna, to pregnantní ilustrace původního příběhu z Bible. A pří vší té monumentálnosti a epičnosti film postrádá možnost, jak se jednoduše napojit na jednající postavy, kterým chybí prokreslené psychologická hloubka a motivace a celé vyprávění vyvolává podobným dojem jako série obrazů křížové cesty Ježíše Krista. Tak znovu nashle za 14 let. (14.01.2007)

Nejdelší z nejdelších klasických velkofilmů přesně naplnil má očekávání. Megalomanské kulisy, stovky komparzistů, dechberoucí zadní projekce a špičkoví herci navlečení do krásných dobových kostýmů. Jen ta režijní invence nedosahuje ani zdaleka na Williama Wylera či Davida Leana a Desatero přikázání je sice majestátním a vypravěčsky tak nějak bezchybným, ale přece formálně zastaralejším sourozencem těch úplně nejlepších dobových velkofilmů. A mám na mysli především ten statický způsob inscenace interiérových scén - samotné triky a vrcholné akční sekvence (hlavně průchod Rudým mořem) jsou vynikající i po letech. A Charlton Heston s Yulem Brynnerem nemohli být obsazeni lépe. 80% (14.05.2020)