Vojna policajtov

Ještě předtím, než Olivier Marchal usedl na režisérskou stoličku, musel během své předchozí policejní kariéry vidět mnoho zlého, protože jinak by nedokázal s dokonale vybroušenou syrovostí podat tento drsný příběh nekompromisního souboje policistů proti zločincům i mezi jimi samotnými. Formálně Válka policajtů jenom lehce naznačí styl starších francouzských i amerických kriminálek, aby následně pokračovala jako moderně vyprávěné dílo, ve kterém však Marchal přenechává místo ostrého střihu a rychlých kamerových nájezdů samotnému tempu, které se chvílemi řítí neskutečně zběsile, aby následně ubralo hlavně v druhé polovině, protože v ní přichází úplně jiná dějová nota, podle jejíhož pomaleji rytmizovaného taktu se řídí i hudba, která z dunivého samplu přejde k romanticky znějícím tónům klavíru a snad každý divák začne prosebně doufat v alespoň malý happy end, který by alespoň trochu svlažil jeho strhané smysly. Pod pevnou režisérovou rukou pak předvádějí Daniel Auteuil s Gérardem Depardieuem strhující výkony, z nichž hlavně druhý jmenovaný překvapí v netypicky záporné roli. Pokud je něco na Válce policajtů špatně, tak asi poněkud hrubě vytesaná psychologie postav v první části snímku, kde si důvody vzájemné nevraživoti mezi policisty musí divák trošku domýšlet, ale to je jenom nepatrný kaz na formálně i obsahově brilantním snímku, po kterém vám bude nevolno nejen z policie, ale i „z toho svinstva všude kolem“ jako takového. (03.08.2005)

Natěšený na poctivou francouzskou špinavou detektivku jsem se střetl s velice dobrou první hodinou a podivným zbytkem filmu. Některé věci se dějí tak nějak zvláštně jakoby mimochodem, v jediném záběru; zkrátka měl jsem poněkud jinou představu například o časovém intervalu osmi let, o využití postavy poctivé policistky, a vlastně o závěru Války Policajtů vůbec. Nicméně, pozitivní pocity převládají a objektivně vzato nemám žádnou výtku nezaloženou na osobních názorech či pocitech, takže hodnocení 70% s tím, že příležitost podívat se znovu určitě využiju. (20.03.2007)

Solidní návrat k tradici francouzských krimi, který zápletkou o dvou soupeřících policejních frakcích připomene svého jmenovce z devětasemdesátého. Auteil a Depardieu si neokázale a levou zadní dávají dva zkušené, povahově rozdílné poldy, kteří soupeří o to, kdo dřív dopadne gang lupičů a získá tak post šéfa policie, přičemž jeden se odkope jako pořádná svině, co s potěšením nenávidíte a přejete klaďasovi jeho pomstu. Ta ale přichází až v závěru a dost prostě a rychle, což mě poněkud zklamalo. Ale do té doby to byla paráda. (28.08.2019)

Na začiatku som nevedel komu mám držať palce. Bolo hneď jasné, že Depardieu tu hrá bezcitného hajzla ktorý ide za povýšením i cez mŕtvoly blízkych, no ani Auteuil nepredstavoval úplne kladnú postavu. Dej si drží slušné tempo po celí čas a všetko smeruje k jasnému koncu. Napriek tomu až pred koncom ma tento film chytil, keď už karty boli rozdané. (24.01.2006)

Ačkoliv film znám již několik let, jakýmsi nedopatřením mi uniklo jeho hodnocení. Činím tak tedy teď. První dojem, který diváka sledujícího stříbrné plátno prostoupí, je pocit klasické tvrdé školy. Teprve postupně, v přímé závislosti na košatícím se ději, se potvrzuje to, co film předchází. Hloubka příběhu, propracovanost postav, skutečná - a ne kašírovaná - opravdu niterná lidská tragédie jednoho z hlavních hrdinů, až dokonalá nečernobílost v líčení francouzské justiční (soudní) policie tlačí diváky tam, kde je režisér Marchand chce mít. Skvělé výkony obou protagonistů jen umocňují Marchandovo mimořádné vedení herců - nejvíce to vynikne na postavě Vrinksovy dcerky i faktu, že její dívčí zpodobení Auteil svěřil vlastní dceři - a jsou jen orientačními ukazateli na cestě k nevšednímu zážitku. Marchand nesoudí, nehodnotí, netrestá; naopak neosobně podává děj, který chce být - a také je (zdůrazňuji to právě proto, že v naší současnosti jde o mimořádně vzácný jev) - skutečným příběhem. Hranice lehkého žánru - o nějž Marchandovi nešlo - jsou tu prolamovány ve prospěch diváka, režiséra, ale nakonec i díla samého. O bolestech doby a postmoderních mravních i hodnotových propadech vypovídá VÁLKA téměř vše. O to přesvědčivěji, že právě to nebylo záměrem autorského záměru. Výsledkem tohoto propracovaného, vyváženého a současně spontánního přístupu je jedno z mimořádných filmových děl rodícího se nového tisíciletí. (06.07.2011)