Casablanca

K dílu jsem se dostal úplně náhodou, a to kvůli filmu Zahraj to znovu, Same, který bych rád zhlédl a vzhledem k jeho obsahu se jevila projekce Casablancy jako žádoucí. A jsem tomu rád, protože jde o moc pěkný kousek. Jistě, někdo ho bude brát pouze jako sentimentální lovestory Humphrey Bogart - Ingrid Bergman (+ Paul Henreid jako doplnění milostného trojúhelníku) na pozadí druhé světové války. Ale tímhle uchopením by potencionální divák o hodně přišel, protože dění v Casablance je ještě s přihlédnutím na dobu vzniku filmu (1942!) dost podstatné. Střet několika národností, názorů a charakterů je velmi zajímavou studií tehdejší doby. A ostatně i humor snímku, který bych zde před zhlédnutím filmu ani moc nečekal, je ve formě narážek na tuto situaci. Ale i pro ty, které historie nezajímá či ji záměrně ignorují, film nabízí pořád kvalitně zpracovaný romantický příběh lásky, která nemohla být zcela naplněna a jeho hlavní protagonisty, zvláště výborného a přesného Bogarta, stojí zato sledovat. Popravdě řečeno, nejsem žádným obdivovatelem Ingrid Bergman (alespoň zatím ne), nic jiného s ní asi ani neznám a být na jejím místě jiná herečka, možná bych jí ty slzy třeba i věřil. Každopádně konec jsem nečekal a možná mě i potěšil (vybarvení se jedné postavy v novém světle) víc, než kdyby to skončilo jako klasické hollywoodské dílo. Silné 4*, k plnému počtu mi, jak jsem už psal, chyběla lépe obsazená hlavní herečka, která by mě donutila více fandit vztahu mezi ní a Bogartem (takovou Audrey Hepburn bych si na jejím místě dokázal představit, ale to bohužel nešlo a došlo k tomu až o 12 let později v Sabrině, škoda :-( ). "Carle, ať major dostane pěkný stůl blízko dam." - "Už jsem mu dal ten nejlepší. Jako Němec by si ho stejně vzal." Zajímavý komentář: GilEstel (22.10.2011)

"Play it once, Sam. For old times' sake." Mám za to, že Stříbrné plátno mělo jen zřídka kdy tu čest zvěčnit ženu tak krásnou jakou byla právě Ilsa Ingrid Bergmanové. Zásluhu na tom měl jak černobílý materiál filmu, který byl schopný své hvězdy odstřihnout od reálného "barevného" světa tam venku a zároveň je obklopit jistou aurou nedosažitelnosti, tak samotní tvůrci filmu, kteří dokázali hrou světel a stínů vykouzlit na tvářích hereček pohled osudové ženy či úsměv anděla. Cigareta v koutku úst, sklenice Brandy, bílé sako a řada suchých hlášek. To je drsný a zdánlivě cynický Rick, jenž se stal pro H. Bogarta asi jeho nejslavnější postavou. Prototyp nezkrotného tvrďáka s velkým srdcem. Je zcela pochopitelné, že postava Ilsina manžela je ve stínu ústřední dvojice. Právě proto jí patrně režisér, ve snaze vysvětlit proč ho Ilsa tolik obdivuje a nevpadne Rickovi do náruče hned po prvním shledání, také věnoval emocionálně nejsilnější scénu celého filmu. V ní Laszlo hrdinsky strhne hosty v Rick's Café Américain k tomu, že přezpívají svou Marseillaisou německé vojáky, notující si Wacht am Rhein. Vrcholně dojemná scéna u níž si ani neodvažuju pomyslet, jakým způsobem na ni museli reagovat diváci (psal se rok 1942!!) sklíčení hrozbou z neustále se rozpínajícího nacistického Německa. Proč je dodnes "Casablanca" neutuchající kultovní fenomén? Možná proto, že se s každým dalším zhlédnutím filmu intenzita zážitku jen zvyšuje (odzkoušeno). Nebo že jde o nostalgickou vzpomínku na film z doby, kdy postavy své emoce netlumily, ale dávaly je (jistě, kýčovitě, ale za to) krásně odzbrojujícím způsobem najevo. A nejspíš je to díky nespočetně citovaným, skvěle a svižně napsaným dialogům a hláškám. Jedno je jisté, "Casablanca" nás přežije všechny. (01.11.2004)

Velikost filmu nespočívá v tom, jak dokáží své diváky hned napoprvé oslnit. Důležitý je kontext, v němž film vzniká, i skutečné poselství, které prostředkuje. Domnívat se, že toto dílo, jehož tvůrci se nedokázali zcela ubránit hollywoodským revuelizujícím pozlátkům, tyto kvality postrádá, je zřejmým nedorozuměním. I uprostřed druhé světové války existovaly oázy nostalgického přepychu, v nichž jakoby se zastavil čas, charakterizované přičinlivým obletováním vnadných žen a tichou válkou zpravodajských služeb Osy a Spojených národů. Marocká Casablanca byla nepochybně ve své atlantické výspě jednou z nik takovéto neutrality. Postihnout tuto atmosféru a nahmátnout alespoň trochu její vnitřní výbušnost, za kterou je možné cítit krev ne příliš vzdálených front druhé Velké války, jak tento konflikt nazávají někteří Američané, není snadné. Tím spíš, že natáčení nebylo v tomto případě folkórem, ale přímou součástí událostí, k nimž se vztahovalo. To, co se při prvním pohledu jeví jako rozporuplné, se poměrně záhy mění v "pouze" typické a běžné. Typický a tuctový ovšem není zážitek, který si odnáší divák i po takřka semdesáti letech, která uplynula od premiéry CASABLANCY. (20.10.2007)

Takto vyzerá pravá legenda. Film, z ktorého sa stali kultové dokonca aj hlášky, čo v ňom nikdy nezazneli („Zahraj to zvovu, Sam"). Príbeh bývalých milencov, ktorí sa stretli na opačnom konci sveta, patrí už dávno medzi povinné položky filmového vzdelania. Humphrey Bogart a Ingrid Bergman v jednej z najslávnejších romancí všetkých čias, na ktoré nadväzujú a citujú z nej diela ešte aj v dnešnej dobe. Rozporuplné reakcie odvial čas a ostala tu len nesmrteľná romantická dráma, ktorú aj keď divák úplne nedocení, musí je rešpektovať. Osem nominácií, z toho tri premenené (film, réžia, adaptovaný scenár). (16.06.2003)

We´ll always have Paris. Viděla jsem ji popáté. Včera poprvé na velkém plátně. Filmová loď vplouvá do přístavu jménem Casablanca, láska vchází do Rickova American Café, dialogy jiskří na pozadí válečných zvěrstvev, která jsou tak blízko... ale jakoby za oponou. Když politika vstupuje bez zaklepání do lidských osudů, známé omnia vincit amor neplatí. V kině to najednou přestala být " ta legendární" Casablanca, ke které apriori přistupujeme jako k stříbrným příborům, které obdivujeme ve vitrině, ale nepoužíváme k jídlu...Zázračně se proměnila, najednou kalnedář ukazuje rok 1943, odkládáme klobouk a promítač právě pustil neobyčejný film o ideálech, za které stojí bojovat. Cynický Američan je v hloubi duše sentimentální, oportunistický kam-vítr-tam-plášť Francouz v srdci patriot, éterická norská víla tvrdá jako křemen, Němci si bez vyzvání sedají k nejlepšímu stolu a Čechoslovák snoubí hrdost a odvahu. Velký svět v malém městě, kde tři už jsou společnost. Curtiz upsal duši ďáblu, ale vyplatilo se. Casablanca nestárne. (13.06.2007)