Šrámy

Mimoriadne citlivo natočená psychologická dráma. Som milo prekvapená a rozmýšľam, ako opísať svoje dojmy a hlboký súcit s hlavným hrdinom. Mám pociť, že Aidan to vystihol oveľa, oveľa výstižnejšie. Úplne s ním súhlasím. Ale predsa ešte jedna poznámka - spomenula som si na svoje šťastné detstvo a svojho otca (a na jeho vplyv na môj život). Neviem čím som si zaslúžila toľko lásky....ale do smrti musím zaňho Bohu ďakovať! (05.03.2011)

Další polská střelba do srdce. Hodně depresivní psychologie o následcích pitomé výchový pitomýho tatínka. Wojtek měl ale obrovský štěstí, že potkal anděla jménem Tania, vlastně i já jako divák, protože na tohle se mě moc příjemně nedívalo. Bylo to velmi realisticky odvyprávěný i zahraný, ostatně tak jak je u poláků zvykem, ale pohodově se přitom cítit opravdu nedá. (18.01.2015)

Někteří sociálně slabší a společensky neadekvátní jedinci kopírují postoje svých otců načež i přes veškerou snahu tento vzorec změnit stále kopírují své vzory a zvyk je železná košile a mnohdy se z rádoby chyb svých rodičů nepoučíme a pak ty chyby děláme sami. Samozřejmě, že si z toho odneseme jen ty špatné vzpomínky a svoje rodiče div nezatratíme s kecama: "Já takový jako vy nikdy nebudu a svoje děti v životě mlátit nebudu"! Jasný, říká to každý a skutek utek. Zřejmě při mé výchově něco zanedbali, asi mě měli víc mlátit, protože já na své dušičce moc psychických šrámu nemám. (19.02.2015)

Polovina filmu představuje dětství Wojteka narušené jeho psychopatickým otcem. Není dne, aby chlapce nebil a nenadával mu do gnojów a podobně. Denodenní ponižování a týrání na chlapci zanechalo nesmazatelné stopy. Jakmile vyrostl, začal se chovat podobně jako jeho otec. A možná by tak zůstal, nebýt jedné odhodlané dívky. (14.03.2020)

Výtečné komorní drama o narušeném vztahu mezi otcem a synem a o důsledcích, jaké mohou mít šrámy z dětství pro naši dospělost. Příběh je to vlastně dosti jednoduchý, ale výtečně zrežírovaný i zahraný. Zejména násilnický otec je vykreslen citlivě: nepůsobí jako zrůda, ale spíše jako nešťastný člověk, který nedovede správnými prostředky vyjádřit lásku, již cítí. Film stylem i tématem upomene na kino morálního neklidu, zvláště na Kieślowského Dekalog, kde je přítomen spirituální přesah, aniž by duchovno bylo servírováno polopaticky. Magdalena Pyziak zaujímá značně kritický postoj vůči autoritativní otcům - ať už jde o otce biologické, o faráře, anebo vposledku o Boha Otce v jeho vševládnosti a moci. Nezdá se mi však, že by její snímek byl bezbožný. Spíše upozorňuje na možné deformace křesťanské tradice, jaké hrozí zejména ve zbožnějších končinách jako je Polsko. V postavě Táni, jejíž zájem o nešťastného, uzavřeného, agresivního a okolím odmítaného Vojtěcha, působí z přirozeného hlediska tak nevěrohodně, se odráží leccos z nepodmíněné Boží lásky, z milosti, která stojí u dveří našeho srdce, tluče a čeká, jestli neotevřeme. Byť to asi nebylo záměrem, druhou polovinu snímku vnímám téměř jako podobenství. Režisérčiny další počiny budu od této chvíle pozorně sledovat. (23.12.2009)