Šrámy

„Říká se, že se nám po minulosti vždycky stýská, protože je nenávratně pryč. Říkají, že dětství je osobní mýtus naší paměti, nezávisle na tom, zda bylo bolestné nebo věkem nevinnosti. Vždycky jsem chtěl být dítětem. Je mi 30 let, na zrcadle jsem našel zprávu od Boha. Učinil konec mému dětství.“ A tenhle úvodní monolog se postupně ukáže jako mnohem významnější, než se zprvu mohl zdát…Film je rozdělen na (o něco delší) dětskou a následně dospělou část. Už dětské období je poměrně emocionální síla a deprese. Výborně zahraná, jak od představitele tyranského otce, tak hlavně od trestaného syna. A ona striktní výchova zahrnující „správné“ tresty, „pořádnou“ stravu, disciplínu a povolenou hudbu (upřímně, to jeho „Inferno“ bylo ale fakt strašné, ehm) se na dětské duši nutně podepíše. Dějová linka v dospělosti pokračuje v nastaveném trendu. Vytrvalý zájem slečny vzhledem k chování Wojciecha je nejdřív trošku zvláštní, ale postupně se ta potřeba zachránit spřízněnou, raněnou duši dá přijmout. Konec pak bez výhrad. Solidní 4*. (21.03.2021)

Tento komentář věnuji uživateli cinefob, neboť má rád genetiku. Komentář také obsahuje SPOILERY, i ty má cinefob rád: Přetrhni molekulu DNA, pohřbi svého otce a vylez z temné jeskyně do prosvětlených hor. S pomocí pravé lásky, ne státu (učitelka) či institucionalizovaného boha (kněz), to snad dokážeš... Ale trochu vážněji... Výtečné vykreslení vztahu despotického otce a týraného syna, ve kterém strach nebudí respekt, ale pohrdání, ve kterém se občasná vstřícnost setkává s oprávněnou nedůvěrou, ve kterém jsou projevy lásky ubity tresty, ve kterém pocity vinny zůstavají uzavřeny ve "vinících". A samozřejmě je tu i Láska jako protipól k Neměnným Pravidlům. Samozřejmě to jde nasadit tak, že Láska = Bůh Nového Zákona, Pravidla (tresty) = Bůh Starého Zákona, jde koukat i na symbolickou změnu režimu z komunistického k demokratickému, ale nemyslím, že by to vnímání filmu nějak výrazně prospělo. (09.02.2010)

Musim pochvalit autorku, ze premyslela nejen o pribehu samotnem, ale i o detailech jako je volba jmena hlavniho hrdiny. Co konkretne mam na mysli, se na tomto miste neslusi prozrazovat. Michal Zebrowski konecne zahral neco normalniho, snad je to konec jeho Zaklinacum. Jan Frycz v roli otce je neuveritelne kruty. Na prvni pohled skromny, ale ve skutecnosti mimoradne citlivy film, ktery v sobe nese i spoustu nevyrceneho. (26.08.2006)

Poláci točit umí - a Magdalena Piekorz není výjimkou. Musím říct, že se mi zprvu líbila spíše první polovina filmu, která byla celkem surová a působila na mě reálným dojmem. Druhá půlka, ve které je Wojciech už dospělý, daleko (fyzicky) od své minulosti, přetnula úvodní pasáž tak ostře, že jsem si na ten rázný přechod musel dosti zvykat. Přišlo mi taky, že slečna Tania má o něj zájem jakoby z ničeho nic - později mi však došlo, že se jedná vlastně o ten typ (a podobenství), který po hlavě skočí tam, kde jsou šrámy.. a snaží se je pofoukat. Rodiče si člověk nevybere, je pak složité smířit se s tím, že budete taky wOJCIECh.. (04.05.2010)

Výtečné komorní drama o narušeném vztahu mezi otcem a synem a o důsledcích, jaké mohou mít šrámy z dětství pro naši dospělost. Příběh je to vlastně dosti jednoduchý, ale výtečně zrežírovaný i zahraný. Zejména násilnický otec je vykreslen citlivě: nepůsobí jako zrůda, ale spíše jako nešťastný člověk, který nedovede správnými prostředky vyjádřit lásku, již cítí. Film stylem i tématem upomene na kino morálního neklidu, zvláště na Kieślowského Dekalog, kde je přítomen spirituální přesah, aniž by duchovno bylo servírováno polopaticky. Magdalena Pyziak zaujímá značně kritický postoj vůči autoritativní otcům - ať už jde o otce biologické, o faráře, anebo vposledku o Boha Otce v jeho vševládnosti a moci. Nezdá se mi však, že by její snímek byl bezbožný. Spíše upozorňuje na možné deformace křesťanské tradice, jaké hrozí zejména ve zbožnějších končinách jako je Polsko. V postavě Táni, jejíž zájem o nešťastného, uzavřeného, agresivního a okolím odmítaného Vojtěcha, působí z přirozeného hlediska tak nevěrohodně, se odráží leccos z nepodmíněné Boží lásky, z milosti, která stojí u dveří našeho srdce, tluče a čeká, jestli neotevřeme. Byť to asi nebylo záměrem, druhou polovinu snímku vnímám téměř jako podobenství. Režisérčiny další počiny budu od této chvíle pozorně sledovat. (23.12.2009)