Pleasantville

Kto by nechcel žiť v perfekcionistickom svete bez chýb? Bez nenávisti, zloby. 'Pleasantville' je ďalší dôkaz, že aj zdanlivo dokonalý a harmonický svet nemôže proste len tak existovať. Gary Ross svoj snový park vykreslil do detailov v okulahodiacich farbách a prepracovaným príbehom rozprávky pre dospelých, kde úsmevné momenty striedajú trpké scény a Jeff Daniels sa vymyká kontrole. Načasovanie zmien farieb a charakterov je presné, akurát si nie som istý aký cit (láska, hnev) prejavilo auto, keď sa odrazu zmenilo. Trošku by som však aj poupravil záver. Síce neviem ako, no bolo to príliš rozťahané, napriek tomu, že bolo jasné, čo sa stane. 80%. (01.05.2007)

V lepším případě každá epocha s sebou nese přesvědčení, že je oproti těm předchozím vyvinutější a pokrokovější. Tím spíš může být poučně zábavné se dnes, o takřka čtvrt století později dívat na "Pleasantville", kde se domněle uvolněnou a progresivní optikou devadesátek nahlíží fiktivní ideál padesátkové Ameriky, respektive její mramorizovaná fiktivní verze zosobněná dobově stylizovaným sitcomem. V jednotlivých momentech ještě dnes "Pleasantville" zůstává ohromně fascinující a zábavné, ale také dech beroucí i jímavé, jak se na správné melodrama sluší. Ale přesto zdejší meta iluzi o tom, jak prostopášná dívka a správňácký nerd vnesou emancipaci a pokrok do absurdně konzervativního seriálu, narušují hlodavé myšlenky stran míry naivity a vlastní omezenosti devadesátkohého pohledu. Na druhou stanu se tím v lepším případě nastaví zrcadlo naší vlastní domnělé osvícenosti, která nadcházejícím generacím bude opět připadat směšně polovičatá. "Pleasantville" nicméně neztratilo nic ze svého průkopnictví v rovině technické. Náleží totiž do bohužel malé skupiny projektů (jako např. "Forrest Gump"), kde počítačové triky nebyly berličkou či lacinou atrakcí, nýbrž kreativním nástrojem k vytváření fascinujících funkčních iluzí. (27.12.2022)

Ahoj, jmenuju se Barney a jsem z Ameriky a přišel váš prdelákov postavit do latě..... Perfektní scénář ,který se ale utopil v Rossově pomalé režii a 124 minut místy ubíhalo zoufale pomalu,Tobey Maguire navíc prostě vypadá jako ten divnej týpek od vedle,co má ve sklepě možná hromady mrtvol malých dětí. 60% (11.07.2012)

Opravdu pozoruhodné vzhledové zpracování celého snímku. Je zde výborně poukázáno na to, že se na svět nemůžeme dívat pouze černobíle a že má každý emoce a city, které musí projevovat. Tobey Maquire mě vážně velmi potěšil, tato role mu sedla daleko víc než role Spider-mana! A Reese Witherspoon předvedla to, co k ní sedí a že umí zahrát jak namyšlenou, tak i inteligentní a vyspělou dívku. Ovšem nejvíce jsem unešená z vizuální stránky celého filmu, to mě vážně dostalo!! Samozřejmě děj, vtip a celá "retro" atmosféra je senzační. (07.03.2012)

Nápaditá paralela k přímočarému rasismu padesátých let by z filmu - vizuálně velmi zajímavému - dělala prospěšnou agitku, jenomže on má na víc. I když je tu zjevná a doslovná inspirace segregací světa bílých a barevných, tak se to dá vztáhnout na mnohem širší okruh: odmítání zajímavějšího světa ze strachu, že by se námi vyznávané autority staly jen nezajímavým šedým pozadím na mnohoznačné pestrosti. Já chápu ty černobílé postavy a jejich uboze marný boj za rozpadající se hodnoty. ___ Člověk by měl být otevřený i názorům, které jsou mu vzdálené a které do jeho vnímání přinášejí cizí, neznámé barvy. Zároveň by si měl ale uchránit vlastní kontinuitu a trvat si na zásadách, kterým věří - což je mnohdy neobhajitelné, přiblblé a zastaralé. Ale kudy vede ta hranice mezi omezeností a pravdou, která stojí za to být hájena? V tomhle si musí každý namalovat vlastní mapu. A překreslovat ji neustále, protože hranice na ní se stále mění. Tohle je nikdy nekončící boj. ___ A film mě překvapil i nenápadným a přitom velmi zasahujcícím ztvárněním oidipovského komplexu - zatímco vztah k dívce je až přímočaře banální - vztah k /ne/matce má tu sílu, že hlavnímu hrdinovi změní barvu. (16.03.2013)