Pleasantville

Jeden z nejlepších snímků z žánru teenagerská komedie. Překvapivě vkusný, inteligentní, zábavný, umně estetizovaný... Zprvu lehké a rozverné vyprávění o prapodivné televizní metamorfóze, které se ale postupem času změní v až alegorii temné stránky pohnutých padesátých let americké historie. Ten neotřelý nápad s formátem dobového černobílého vysílání a postupného objevování fragmentů jednotlivých barev zakomponovaných do černobílého obrazu je skutečně originální (i když přesně tuhle tvůrčí metodu použil již třeba Steven Spielberg ve svém Schindlerově seznamu v lyrizaci naturalistické scény likvidace krakovského ghetta) a dovoluje tvůrcům řadu významových a estetických vyznění. Pro mladého diváka bude možná americká historie trochu bílým místem, ale jistě bude korelovat s revoltou proti konzervatismu a tradicionalismu generace sitcomových rodičů. I když jsem měl osobně trochu problém s rámcem celého příběhu (tedy filmovým začátkem a koncem), musím konstatovat - zajímavý a jímavý film... (14.07.2008)

Pokud hledáte příjemně plynoucí snímek, právě jste narazili na jeden z nich. Ve své podstatě nenáročný příběh plný zázraků vás přinejmenším zaujme. Netradiční pojednání o dobách dřívějších takřka v přítomném čase… Pojednává o sourozencích, kteří se jakousi souhrou náhod ocitnou v roztomile, černobíle vyhlížejícím seriálu z časů našich pradědečků. Jak už nám samotný námět napovídá, tito docela rozdílní mladí lidé vnesou do poklidného městečka „nový vítr“. Jak? Sami uvidíte… Obyvatelé žijí ve světě plném pravidel, zákazů, konvencí a všudepřetrvávajícího stereotypu. Jedou v zajetých kolejích, nepřekračují hranice, nebouří se. Jen každý den dělají stejné bez jakékoli změny. Ve filmu je nastíněna spousta symbolů, kdy se nám tvůrci snaží naťuknout danou dobu, která zdaleka ne všem něco říká. Poselství jako : „Není třeba vidět svět černobíle“, či „Nebuďte rasisty“ jsou do příběhu vsunuta velmi jemně a citlivě. Oceňuji způsob ztvárnění, jelikož způsob postupného zbarvování na plátně mne fascinoval. Nelze nepřipomenout herecké výkony, kde se do popředí staví můj oblíbenec Tobey Maguire, jenž ani nyní nezklamal a následuje ho mladičká Reese Witherspoon, které se zdařilo odškatulkovat se mi z hlavy coby Pravá blondýna. 80% díky nezdařilému zakončení celého filmu. (21.07.2008)

Pleasantville jsem viděl asi před třemi lety a naprosto mě uchvátilo, teď po tak dlouhé době jsem ho mohl shlédnout znovu a můj zážitek je znovu nepopsatelný. Výborní herci, dokonalá hudba a místama hodně zajímavý skloubení barev (třeba jízda po Cestě milenců je nezapomenutelná). A navíc se to všechno odehrává v mojich oblíbených 50. letech... Není co dodat.... (28.04.2007)

Ahoj, jmenuju se Barney a jsem z Ameriky a přišel váš prdelákov postavit do latě..... Perfektní scénář ,který se ale utopil v Rossově pomalé režii a 124 minut místy ubíhalo zoufale pomalu,Tobey Maguire navíc prostě vypadá jako ten divnej týpek od vedle,co má ve sklepě možná hromady mrtvol malých dětí. 60% (11.07.2012)

Myslím si, že to byl pokus rejžíka se vyzvracet ze svých traumat, ale to už dělá léta úspěšněji třeba Lynch. Jeho záměr mi unikl, asi se zakódoval někam do Pleasantvillu. No kdybych se měla já vyzvracet ze svých dojmů na film, napsala bych elaborát a to já nerada. Takže to tady chaoticky naházím, čímž okopčím Rosse, ale to je šumafuk. Změna, barvy, sex, učení, frustrace, rodina, rvačka, večeře, žehlička, lynčování, soud, střípky a odkazy z filmů o závažných tématech. Začalo to apelem na dnešní zkaženost a přesto se v jejím jménu šlo měnit to hezké, fungující, navíc v 50. letech běžné, normální. Všechny změny bez ohledu na dobré či špatné se zabarvily, všechno staré, nevím proč špatné, zůstalo v šedi. Nesmysl, idiotismus, demagogie, negace, protimluv. O logických chybách nemluvě, např. proč je tam ten dědek poslal, když musel čekat změny!? Kam v reálu dospěly prudké změny, pokrok za každou cenu, se jaksi neřeší. Iluze pouze vystřídaly bludy, to je celé a já to posílám bez uzardění do háje, klidně duhového až oči přecházejí. (05.07.2012)