Ako uloviť družičku

Nebudem to párať. Bolo to náležite rozpitvané zo všetkých strán ( aj zospodu ). Sadlo Mi všetko - Owen je Môj cukrík , Vince je diabolsky boží , Walken pri hone na škodnú , ma donútil zrušiť make up , Rachel do bandy sadla , Ferrell potvrdil svoj status.....soundtrack parádny , zhltla som aj tú romantiku , a vlastne celé to všetko...proste.......hovadsky faynové - díky Ondřeji ! ( v deníčku Ti zašlu klip ). (06.05.2011)

Má se obecně za to, že komedie jsou komediální a dramata jsou dramatická. Že prostě platí nějaký formy, a ty se dodržují. Problém je, že to není tak docela pravda, a třeba Nesvatbovi jsou toho dobrým příkladem, protože komediální je hlavně první půlka, zatímco druhá je spíš dramatem. Film se zhruba uprostřed zlomí a sled rozverností a zábavných flirtů najednou vystřídá celkem seriozní romantické drama. Místo svateb se začnou navštěvovat pohřby a vůbec je to najednou takový až nepřiměřeně melancholický. Zajímavý je, že úplně obráceně je tomu u dramat, který na začátku obvykle nastolí nějakou závažnou situaci, která působí celkem věrohodně, ale řešení té situace je často dosti komiksové jak z nějaký burlesky, asi nejlepším příkladem toho jsou mnohé akční filmy, kde se hlavní postavy napnou k nereálným výkonům, ale platí to pro spousty dramat obecně, kterým nezbyde než se z vážné situace vykroutit nějak filmově, nadsazeně, nevážně a šťastně. Komdie tudíž začínají jako komedie a končí jako dramata (s morálním ponaučením, proto skutečně velcí moralisti jako Tati nebo Chaplin točili komedie), zatímco dramata začínají jako dramata a končí jako komedie (se šťastným koncem a nutnou diváckou katarzí). Existuje ale pak něco jako skutečná komedie a skutečné drama? Existuje a pozná se jednoduše tak, že se uprostřed nezlomí, ale dovede věci z první půle do konce a ještě je v druhé půli vystupňuje. Příkladem takové komedie je podle mě Project X, kde se soukromá party vymkne kontrole a film místo nějakého obratu neustále nabírá obrátek, a hlavní hrdina je za celou věc dokonce ještě pochválen otcem, který měl za to, že je jeho syn loser. Co do dramatu je možný zmínit třeba to, co dělá Nolan, který používá tzv. snowball techniku, kdy nabaluje jednotlivé linky a střípky na sebe do neustále se stupňující a vzrůstající hroudy, která se valí kupředu. Je to samozřejmě riskantní strategie, protože hrozí, že se divák vyčerpá a semele to i jeho. Je to ale cesta ke skutečnému drama. Závěr z toho je ten, že i když mají Nesvatbovi status jedné z nejlepších komedií dekády, o skutečnou komedii nejde. Je to pseudo-komedie. (24.04.2013)

„Dobre. Urobím ti bicykel. Ale neurobím ti ho rád!“ Frat Pack v plnej sile. Sebavedomé, ale nie namyslené, drzé, ale nie infantilné a k tomu parádna herecká chémia, originálne nápady (prsia Dr. Quinnovej, sexom posadnutá panna, gay obraz) a k tomu silná a zároveň krehká Rachel McAdams. Vince Vaugh váľa. Mohlo to byť o čosi kratšie, vinou čoho to raz za čas stratí dych a potom ho to musí komplikovane hľadať, no inak vysoko návyková záležitosť. Rana v kostole SADLA. (28.08.2006)

nápad pěknej, ale asi z toho šlo vytěžit víc... po 20 minutách bylo jasný, jak se bude film vyvíjet... a překvapivě se tomu tak skutečně dělo... no a konec no comment! ...prostě jen další americký romantický film plný klišé a debilních dialogů... možná trochu přísných 40%, ale fakt mě to zklamalo, je mi líto... (22.04.2008)

Takhle se má řádit. Přejít nenásilně z velevtipné bomby do romantického dramatu plného rad do duše, to je umění. Frat Packu se to k mému překvapení povedlo náramně a přestože upovídaná babička nebo ultradivný Todd kazí pohodově odlehčenou atmosféru, nacházím převážně slova chvály. Jinak to vzhledem k neskutečnému slovnímu kulometu Vince Vaughna nebo uzemňujícímu úsměvu Rachel McAdams ani nejde. Když se hlavní hrdina přizná ke všemožným hříchům ve veřejné zpovědi nebo když je nevítaný konkurent odporným slizounem, to jsou klišé, která budu milovat vždycky. (19.09.2007)