Čierna Dahlia

Skvelá dobová atmosféra. Poctivá noir detektívka, ktorá je však dosť komplikovaná a zložitejšie rozprávaná. Podobný problém ako pri CESTE DO PEKLA - na druhé pozretie by boli motivácie postáv určite jasnejšie. Film občas pripomenie L.A. UTAJENĚ SKUTOČNOSTI. Vzhľadom na potenciál ide o mierne nevyužitú príležitosť...De Palma si očividne opäť užil natáčanie lezbickej scény... Najviac mi vadilo, že sa ma snažili presvedčiť, že Hilary Swank (imho nečakane sexi) sa podobá na Miu Kirshner... (31.01.2013)

TTrochu viac komplikované, aby to bolo príjemne komplikované, s velmi slušnou atmosférou a hviezdnym obsadením. Bohužial rozuzlenie nie je tak šokujúce a uspokojivé, ako si tvorcovia mysleli. Každopádne s Black Dahlia strávite príjemný večer v štýle dobovej hollywoodskej smotánky. Na to, čo naši distribútori spoza velkej mláky privážajú do kín, a na čo zabúdajú, by sa dali viesť dlhosiahle reči. Pri takomto obsadení si prečítať iba na DVD od: je hanba. (24.07.2009)

Myslím že už z titulku určite tušíte, o čo sa bude jednať. Film na motívy podľa skutočných udalostí, ktoré sa odohrali v 40.tych rokoch v Amerike. Na tento film som sa dlho tešil ale nemohol som ho nikde zohnať. Výborní herci, kamera, celková nálada filmu. Určite sa tvorcovia veľmi snažili vytvoriť "noir" atmosféru tej doby a v skutku sa to podarilo. Fakt je, že film je nabitý dejom a človek často len trocha tuší, ako to presne bolo. Pochváliť musím obe herečky (Scarlett Johansson a Hilary Swank), ktorým to veľmi pristalo v dobových kostýmoch a s nastailovanými vlasmi ala 40.te roky. Muži nezaostávali (Josh Hartnett a Aaron Eckhart) s typickými trakmi a klobúkmi. Veľmi solídne prepojenie krimi, thrilleru, temnej atmosféry, noir a trošku tej erotiky. (03.01.2015)

Omlouvám se pánům De Palmovi a Hartnettovi za to, že jsem jim na poprvé ukřivdil. Po druhém zhlédnutí se mi to fakt líbilo, atmosféra klapla, precizní hračičkózní režie jako bonus, no prostě paráda. Díky lepším titulkům mi docvakly i dějové detaily (ano sypu si popel na hlavu, že moje angličitna zatím není taková jaká by mohla být). Black Dahlia je prostě ponurá novodobá noir kriminálka, jak se sluší a patří. Akorát ta šílená důchodkyně mi tam pořád vadila. (17.12.2006)

BLACK DAHLIA aneb hollywoodská gotika očima nejbaroknějšího z amerických režisérů! Svůj první dojem bych přirovnal k mnohem černější verzi L.A. PŘÍSNĚ TAJNÉ (od stejného autora předlohy) nebo retro verzi 8MM, a to s lehkými ozvuky De Palmových fetišistických morytátů (DRESSED TO KILL). Oproti prvním dvěma jmenovaným z DAHLIE méně čouhá tvůrčí záměr, je enigmatičtější – tj. bohatší a přitom méně nabubřelá než Schumacherův film, na druhou stranu postrádající údernost Hansonovy adaptace, která fungovala lépe jako – přímočará – kriminálka. DAHLII by místo téměř dvou hodin prospěla více „béčková“ metráž – i přes velmi zahuštěnou narativní „mapu“, která vedle dvou základních dějových linií zahrnuje houšť vedlejších motivů a figur (s neúprosným "body countem"). Filmu by zkrátka slušela sevřenost a plynulost noční můry, protože zejména dialogové předěly (herecky plochých) hlavních postav ho zbytečně rozřeďují. Vrchol filmu [scéna klíčové vraždy, další z De Palmových variací na mord z PSYCHA] nedosahuje intenzity režisérových nejsilnějších scén (srovnej vraždu z DRESSED TO KILL) a je navíc předčasný: explikativní katarze trochu doplácí na potíže filmu s vybudováním klíčových postav, jejich uvěřitelností. Což souvisí s vůbec nejslabším článkem filmu, hereckým obsazením, z něhož je patrný marketingový kompromis. Klíčová trojice herců (hrdina a jeho dvě ženy) postrádá výraz, charisma a zralost: jakoby si děcka hrála na film noir a učila se přitom kouřit cigarety tak, aby to vypadalo „cool“ [tady je ale otázka, kde končí nedostatek a začíná tvůrčí záběr: až směšná okázalost kouření se zdá být vědomým posílením jednoho z klíčových motivů filmu, kterým je návyková iluzornost Hollywoodu a umění obecně, jež se v podání těch méně šťastných stává příliš niternou, kontrole se vymykající šmírou]. Zejména Harnett dostává své pověsti fádního a mimořádně netvárného herce (podobně jeho prolog v SIN CITY). Ale k přednostem: (1) De Palmův styl, který je oproti jeho „nejextrémnějším“ filmům více uměřený, chytře selektivní v používání jeho typických výrazových prostředků (slow-motion, subjektivní kamera, ostré úhly, dlouhé záběry); (2) expresivnost filmu přesně evokující jeho klíčové pocity: morbidní delírium číhající na periferii „továrny na sny“, horor degradace ženského těla i duše, bídu dekonstrukce mužů-voyerů, fetišistickou podstatu umění a úzkost média černobílého filmu, na který De Palma velmi šťastně odkazuje; (3) zmíněná enigmatičnost čili „náchylnost“ filmu k analýzám či třeba freudovským výkladům [De Palmu ale psychoanalýza nezajímá, jeho filmařská senzitivita je čistě "povrchová", reflexní]. DAHLIA je prostě film bohatý, byť nedokonalý, a to rozhodně platí i po druhém shlédnutí. (18.08.2006)