Čierna Dahlia

BLACK DAHLIA aneb hollywoodská gotika očima nejbaroknějšího z amerických režisérů! Svůj první dojem bych přirovnal k mnohem černější verzi L.A. PŘÍSNĚ TAJNÉ (od stejného autora předlohy) nebo retro verzi 8MM, a to s lehkými ozvuky De Palmových fetišistických morytátů (DRESSED TO KILL). Oproti prvním dvěma jmenovaným z DAHLIE méně čouhá tvůrčí záměr, je enigmatičtější – tj. bohatší a přitom méně nabubřelá než Schumacherův film, na druhou stranu postrádající údernost Hansonovy adaptace, která fungovala lépe jako – přímočará – kriminálka. DAHLII by místo téměř dvou hodin prospěla více „béčková“ metráž – i přes velmi zahuštěnou narativní „mapu“, která vedle dvou základních dějových linií zahrnuje houšť vedlejších motivů a figur (s neúprosným "body countem"). Filmu by zkrátka slušela sevřenost a plynulost noční můry, protože zejména dialogové předěly (herecky plochých) hlavních postav ho zbytečně rozřeďují. Vrchol filmu [scéna klíčové vraždy, další z De Palmových variací na mord z PSYCHA] nedosahuje intenzity režisérových nejsilnějších scén (srovnej vraždu z DRESSED TO KILL) a je navíc předčasný: explikativní katarze trochu doplácí na potíže filmu s vybudováním klíčových postav, jejich uvěřitelností. Což souvisí s vůbec nejslabším článkem filmu, hereckým obsazením, z něhož je patrný marketingový kompromis. Klíčová trojice herců (hrdina a jeho dvě ženy) postrádá výraz, charisma a zralost: jakoby si děcka hrála na film noir a učila se přitom kouřit cigarety tak, aby to vypadalo „cool“ [tady je ale otázka, kde končí nedostatek a začíná tvůrčí záběr: až směšná okázalost kouření se zdá být vědomým posílením jednoho z klíčových motivů filmu, kterým je návyková iluzornost Hollywoodu a umění obecně, jež se v podání těch méně šťastných stává příliš niternou, kontrole se vymykající šmírou]. Zejména Harnett dostává své pověsti fádního a mimořádně netvárného herce (podobně jeho prolog v SIN CITY). Ale k přednostem: (1) De Palmův styl, který je oproti jeho „nejextrémnějším“ filmům více uměřený, chytře selektivní v používání jeho typických výrazových prostředků (slow-motion, subjektivní kamera, ostré úhly, dlouhé záběry); (2) expresivnost filmu přesně evokující jeho klíčové pocity: morbidní delírium číhající na periferii „továrny na sny“, horor degradace ženského těla i duše, bídu dekonstrukce mužů-voyerů, fetišistickou podstatu umění a úzkost média černobílého filmu, na který De Palma velmi šťastně odkazuje; (3) zmíněná enigmatičnost čili „náchylnost“ filmu k analýzám či třeba freudovským výkladům [De Palmu ale psychoanalýza nezajímá, jeho filmařská senzitivita je čistě "povrchová", reflexní]. DAHLIA je prostě film bohatý, byť nedokonalý, a to rozhodně platí i po druhém shlédnutí. (18.08.2006)

Atmosféra a výprava filmu bez chybičky (filmy s touhle retro náladou zkrátka miluju), bohužel příběh mi přišel vyprávěn příliš kostrbatě a ani De Palmovy vizuální kejkle ála ´Hadí oči´ či ´Nedotknutelní´ se bohužel nekonaly. Hartnettův zvučný, hluboký hlas se krásně vyjímal v roli vypravěčského průvodce filmu a chvilkama to i vypadalo, že De Palma z Hartnetta udělal cosi, čemu se říká "herec", ale vzápětí se mi před očima zjevil Gittesův duch z podobně laděné Čínské čtvrti a hned jsem tu myšlenku zavrhnul. Hartnett je sice snaživý, ale neumí hrát na temné struny, je to takový "sunny boy", každou chvíli jsem čekal, že ze sebe strhne sako s kloboukem a skočí na skateboard :o) Postavy o třídu lepších herců, než je on - Eckhart a Johansson - pak nemají tolik prostoru, aby dokázaly více zaujmout. Suma sumárum mi to vychází na - do budoucna zapomenutelné - tři puntíky. (09.01.2007)

Hezky natočená připomínka na dnes již skoro zapomenuté noir filmy. Škoda, že snímku podráží nohy špatný scénář plný prapodivných odboček a překvapivě špatní herci, kteří si se svými postavami nevědí moc rady. Co mě ale nejvíc mrzelo je, že Palma se až po hříchu málo věnuje tomu nejdůležitějšímu, tedy brutální a nikdy nevyřešené vraždě mladé herečky. Závěrečná pointa je příliš nepřehledná a konec je celkově málo vygradovaný. Škoda, protože z takovým námětem a tak zvučnými jmény před i za kamerou, mohl vzniknout skutečný skvost. Takhle zůstala Černá Dahlia kdesi v půli cesty. (10.07.2008)

Nemůžu se ubránit srovnání s jiným postžánrovým Noir filmem - Čínskou čtvrtí. Zatímco Čínská čtvrť ve své době sklízela ovace, Black Dahlia se stala terčem kritiků a do naších luhů a hájí radši ani nebyla producenty uvedena. Jednoznačně ale musím říct, že je to velká chyba!!! Hartnett sice není takový cynický drsňák, jako byl Nicholson, na druhou stranu mu to ani scénář a typ hrdiny nedávají za úkol. Hartnett je holt lamač ženských sdrcí, což řekněme si na rovinu - Nicholson není a nikdy nebyl a do postele s ním tedy mohla vlézt tak maximálně unylá Faye Dunawayová. To Scarlett nebo dokonce tentokrát i Hilary!!!, to už je jiné kafe. V čem má ale Dahlia jasně navrch je atmosféra filmu. De Palmovy se pomocí hědého hávu a klasické noir šablony podařilo zachytit úžasně vystylovanou podívanou, které podle mě třeba i takové Sin city strká do kapsy. Polanského počin sice nebyl špatný, ale v tomto srovnání jednoznačně zaostává. Bohužel nečekaným nežádoucím efektem De Palmovy skvělé atmosferické podívané se stala už mnohokrát zmiňovaná plochost postav, které holt kvalit Čínské čtvrti nedosahují. Na obhajobu Dahlie ale zase musím podotknout, že oproti Čínské čtvrti disponuje mnohem silnějším a pro diváka přitažlivějším námětem. Přeci jen, Hartnett vyšetřující jednu z nejbrutálnějších vražd v dějinách Ameriky zní líp, než Nicholson vyšetřující špinavé praktiky ve vodárně. Suma sumárum, De Palmova Dahlia pro mě z přímého souboje vychází přece jen o něco lépe než starší, seč kritiky ověnčený film Romana Polanského a **** si rozhodně zaslouží. A za co ta pátá? Za kříšení mého oblíbeného žánru v této pro něj tak nepříznivé době. (Já chci další!!!!;) (18.02.2007)

Na první shlédnutí Dahlia není zrovna super. De Palma zručně navozuje noirovou atmosféru a pokud se nepokouší o své hokus pokusy (pohled z výhledu hrdiny), hezky se na to kouká. Jenže prvních 40 minut, kdy vůbec nejde o vyšetřování, svými kvalitami přebíjí rozkošatělý příběh dvakrát větší silou. Od nalezení mrtvoly jsem se v tom začal slušně motat a veškeré zpětné vysvětlivky a detaily mi ani trochu nepomáhaly. Na konci jsem si musel přiznat, že na podruhé bych si vše již dokázal zařadit, což je pro film ta nejhorší vizitka. Dahlia by měla být schopná vysvětlit své zvraty hned napoprvé, ne nutit k dalšímu podívání. Buď to chtělo delší stopáž nebo vyškrtání několika kotrmelců ve scénáři. De Palma to sice jakžtakž ustál, ale brodil se v tom slušně. (26.03.2007)