Čierna Dahlia

DePalma sa vrátil tam,kde mu to vždy išlo najlepšie. Atmosféra 40. rokov je vykreslená veľmi dobre. Príbeh vyžaduje trošku pozornosti, rozuzlenie príde tesne pred koncom. Keby som to mal prirovnať k niečomu čo tu už bolo, tak je to určite taký klon filmov L.A. prísne tajné a Neúplatných. Hneď si viete spočítať či je to aj pre Vás. K dokonalosti tomu niečo chýba, ale neurazí. 60%. (11.02.2009)

Atmosféra a výprava filmu bez chybičky (filmy s touhle retro náladou zkrátka miluju), bohužel příběh mi přišel vyprávěn příliš kostrbatě a ani De Palmovy vizuální kejkle ála ´Hadí oči´ či ´Nedotknutelní´ se bohužel nekonaly. Hartnettův zvučný, hluboký hlas se krásně vyjímal v roli vypravěčského průvodce filmu a chvilkama to i vypadalo, že De Palma z Hartnetta udělal cosi, čemu se říká "herec", ale vzápětí se mi před očima zjevil Gittesův duch z podobně laděné Čínské čtvrti a hned jsem tu myšlenku zavrhnul. Hartnett je sice snaživý, ale neumí hrát na temné struny, je to takový "sunny boy", každou chvíli jsem čekal, že ze sebe strhne sako s kloboukem a skočí na skateboard :o) Postavy o třídu lepších herců, než je on - Eckhart a Johansson - pak nemají tolik prostoru, aby dokázaly více zaujmout. Suma sumárum mi to vychází na - do budoucna zapomenutelné - tři puntíky. (09.01.2007)

Zdá sa, že príbeh o brutálnej vražde Betty Short bol použitý len ako zámienka na zvýšenie záujmu tak o knihu, ako aj o film. Elisabeth Short pôsobí len ako medzihra a jediné, čím tvorcovia šokovali boli pôvodné zábery z pitvy. Akcia filmu v podstate neexistuje a všetko končí v nejakom cigaretovom opate pri jazzovej hudbe. Najväčším pozitívom filmu je tak Harnettovo šťastie, že si vďaka natáčaniu na 2 roky narazil Scarlett Johansson. Divák ale z toho nemá nič. (26.01.2023)

BLACK DAHLIA aneb hollywoodská gotika očima nejbaroknějšího z amerických režisérů! Svůj první dojem bych přirovnal k mnohem černější verzi L.A. PŘÍSNĚ TAJNÉ (od stejného autora předlohy) nebo retro verzi 8MM, a to s lehkými ozvuky De Palmových fetišistických morytátů (DRESSED TO KILL). Oproti prvním dvěma jmenovaným z DAHLIE méně čouhá tvůrčí záměr, je enigmatičtější – tj. bohatší a přitom méně nabubřelá než Schumacherův film, na druhou stranu postrádající údernost Hansonovy adaptace, která fungovala lépe jako – přímočará – kriminálka. DAHLII by místo téměř dvou hodin prospěla více „béčková“ metráž – i přes velmi zahuštěnou narativní „mapu“, která vedle dvou základních dějových linií zahrnuje houšť vedlejších motivů a figur (s neúprosným "body countem"). Filmu by zkrátka slušela sevřenost a plynulost noční můry, protože zejména dialogové předěly (herecky plochých) hlavních postav ho zbytečně rozřeďují. Vrchol filmu [scéna klíčové vraždy, další z De Palmových variací na mord z PSYCHA] nedosahuje intenzity režisérových nejsilnějších scén (srovnej vraždu z DRESSED TO KILL) a je navíc předčasný: explikativní katarze trochu doplácí na potíže filmu s vybudováním klíčových postav, jejich uvěřitelností. Což souvisí s vůbec nejslabším článkem filmu, hereckým obsazením, z něhož je patrný marketingový kompromis. Klíčová trojice herců (hrdina a jeho dvě ženy) postrádá výraz, charisma a zralost: jakoby si děcka hrála na film noir a učila se přitom kouřit cigarety tak, aby to vypadalo „cool“ [tady je ale otázka, kde končí nedostatek a začíná tvůrčí záběr: až směšná okázalost kouření se zdá být vědomým posílením jednoho z klíčových motivů filmu, kterým je návyková iluzornost Hollywoodu a umění obecně, jež se v podání těch méně šťastných stává příliš niternou, kontrole se vymykající šmírou]. Zejména Harnett dostává své pověsti fádního a mimořádně netvárného herce (podobně jeho prolog v SIN CITY). Ale k přednostem: (1) De Palmův styl, který je oproti jeho „nejextrémnějším“ filmům více uměřený, chytře selektivní v používání jeho typických výrazových prostředků (slow-motion, subjektivní kamera, ostré úhly, dlouhé záběry); (2) expresivnost filmu přesně evokující jeho klíčové pocity: morbidní delírium číhající na periferii „továrny na sny“, horor degradace ženského těla i duše, bídu dekonstrukce mužů-voyerů, fetišistickou podstatu umění a úzkost média černobílého filmu, na který De Palma velmi šťastně odkazuje; (3) zmíněná enigmatičnost čili „náchylnost“ filmu k analýzám či třeba freudovským výkladům [De Palmu ale psychoanalýza nezajímá, jeho filmařská senzitivita je čistě "povrchová", reflexní]. DAHLIA je prostě film bohatý, byť nedokonalý, a to rozhodně platí i po druhém shlédnutí. (18.08.2006)

Jako adaptace Ellroye na přes držku levačkou i pravačkou, ale jako solidní žánrovka ne zase až tak špatné. Nejprve se důkladně představí postavy a až poté, tedy kolem poloviny stopáže, se jen tak mimochodem dostaneme i k hlavní dějové lince. Byla by však chyba zaměňovat zdlouhavost za nudu. A tady má i ta delší úvodní expozice své místo díky gradovanému i vypointovanému ději. (13.01.2007)