Čierna Dahlia

Jako adaptace Ellroye na přes držku levačkou i pravačkou, ale jako solidní žánrovka ne zase až tak špatné. Nejprve se důkladně představí postavy a až poté, tedy kolem poloviny stopáže, se jen tak mimochodem dostaneme i k hlavní dějové lince. Byla by však chyba zaměňovat zdlouhavost za nudu. A tady má i ta delší úvodní expozice své místo díky gradovanému i vypointovanému ději. (13.01.2007)

Tohlencto je docela tvrdý oříšek, ten nový De Palma. Když jsem měl pocit, že uběhla asi hodina, přehrávač ukazoval pouhopouhých dvacet minut. Oněch dvacet minut jsem si přitom náramně užíval – příjemná retro detektivka se dvěma charismatickými herci – jasně, nic nového pod sluncem, ale když nečekáte zázraky, což Dahlia skutečně není, jenom si sedíte a užíváte to, co vám servírováno. Ne že by šlo o špatný film, vlastně je v něm málo vyloženě nevydařených věcí. Po formální stránce se jedná o naprostou špičku. Jméno kameramana Vilmose Zsigmonda (!) si zaslouží být napsáno tučně a s vykřičníkem v závorce. Jako u většiny De Palmových filmů se můžete těšit na dlooouhé, nepřerušované záběry. Zinscenování některých scén jistě vyžadovalo pevné nervy a plné nasazení všech zúčastněných, vzorovým příkladem může být první Dwightova návštěva Madeleininých rodičů; přímo jeho očima sledujeme dění na plátně, jsme postupně seznámeni s domácím mazlíčkem (poněkud inertní čokl) i s jednotlivými členy rodiny. Mnohé scény, jakási dlouhá souvětí, buď začínají nebo končí tečkou, čili detailem (detailní záběr na Dwightův vyražený zub jako zakončení dynamického boxerského zápasu). De Palma si podobné záběry skutečně vychutnává. Černá Dahlia je jimi prosycena, vlastně až přesycena. Styl zde vytěsňuje samotnou zápletku. Ta není ani trochu originální (ač tvořena třemi zdánlivě nesouvisející zločiny) a o to víc překvapí její příliš komplikované a zdlouhavé rozplétání, zabírající snad posledních třicet minut. Také jinak jistí a přesvědčiví herci jakoby ke konci ztráceli půdu pod nohama. Jedná se o film chladný, odtažitý a pro diváka, který očekává zábavu v tom obvyklém smyslu slova obtížně akceptovatelný. Obdiv ovšem bezesporu. Obdiv za vysokou profesionalitu provedení, obdiv emocemi zcela netknutý. 80% Zajímavé komentáře: betelgeuse, dzej dzej, agathon, Vitason (30.07.2007)

BLACK DAHLIA aneb hollywoodská gotika očima nejbaroknějšího z amerických režisérů! Svůj první dojem bych přirovnal k mnohem černější verzi L.A. PŘÍSNĚ TAJNÉ (od stejného autora předlohy) nebo retro verzi 8MM, a to s lehkými ozvuky De Palmových fetišistických morytátů (DRESSED TO KILL). Oproti prvním dvěma jmenovaným z DAHLIE méně čouhá tvůrčí záměr, je enigmatičtější – tj. bohatší a přitom méně nabubřelá než Schumacherův film, na druhou stranu postrádající údernost Hansonovy adaptace, která fungovala lépe jako – přímočará – kriminálka. DAHLII by místo téměř dvou hodin prospěla více „béčková“ metráž – i přes velmi zahuštěnou narativní „mapu“, která vedle dvou základních dějových linií zahrnuje houšť vedlejších motivů a figur (s neúprosným "body countem"). Filmu by zkrátka slušela sevřenost a plynulost noční můry, protože zejména dialogové předěly (herecky plochých) hlavních postav ho zbytečně rozřeďují. Vrchol filmu [scéna klíčové vraždy, další z De Palmových variací na mord z PSYCHA] nedosahuje intenzity režisérových nejsilnějších scén (srovnej vraždu z DRESSED TO KILL) a je navíc předčasný: explikativní katarze trochu doplácí na potíže filmu s vybudováním klíčových postav, jejich uvěřitelností. Což souvisí s vůbec nejslabším článkem filmu, hereckým obsazením, z něhož je patrný marketingový kompromis. Klíčová trojice herců (hrdina a jeho dvě ženy) postrádá výraz, charisma a zralost: jakoby si děcka hrála na film noir a učila se přitom kouřit cigarety tak, aby to vypadalo „cool“ [tady je ale otázka, kde končí nedostatek a začíná tvůrčí záběr: až směšná okázalost kouření se zdá být vědomým posílením jednoho z klíčových motivů filmu, kterým je návyková iluzornost Hollywoodu a umění obecně, jež se v podání těch méně šťastných stává příliš niternou, kontrole se vymykající šmírou]. Zejména Harnett dostává své pověsti fádního a mimořádně netvárného herce (podobně jeho prolog v SIN CITY). Ale k přednostem: (1) De Palmův styl, který je oproti jeho „nejextrémnějším“ filmům více uměřený, chytře selektivní v používání jeho typických výrazových prostředků (slow-motion, subjektivní kamera, ostré úhly, dlouhé záběry); (2) expresivnost filmu přesně evokující jeho klíčové pocity: morbidní delírium číhající na periferii „továrny na sny“, horor degradace ženského těla i duše, bídu dekonstrukce mužů-voyerů, fetišistickou podstatu umění a úzkost média černobílého filmu, na který De Palma velmi šťastně odkazuje; (3) zmíněná enigmatičnost čili „náchylnost“ filmu k analýzám či třeba freudovským výkladům [De Palmu ale psychoanalýza nezajímá, jeho filmařská senzitivita je čistě "povrchová", reflexní]. DAHLIA je prostě film bohatý, byť nedokonalý, a to rozhodně platí i po druhém shlédnutí. (18.08.2006)

Viděno na ČT2 v příšerném českém dabingu. Ačkoli mě to z počátku moc nebralo, ke konci mě ten film víceméně přesvědčil o svých kvalitách. Přesto jsem se celou dobu nemohl ubránit tomu, jako by zde sice bylo naprosto vše, co patří ke správnému noirovému snímku, ale přesto tomu pořád něco chybí. Snad by pomohlo výraznější obsazení nebo hudba, nebo co já vím, ale na mě to prostě celé působilo strašně ateliérově, falešně a zbytečně - proč proboha v 21. století točit noirovky, když má tento žánr svou zlatou éru a vrchol dávno za sebou? Nejvíce mi však vadil - na můj vkus - překombinovaný děj, v němž jsem se místy docela ztrácel, a potom, ó ano, musím to zmínit, herecký výkon Scarlett Johansson. Tímto filmem jsem si definitivně potvrdil, že ji nemám rád, ta holka je herecky úplně mimo a uniká mi, jak může být tak populární. Sečteno a podtrženo, Brian De Palma dozajista natočil lepší filmy, a ačkoli se mi ten debilní dabing sebevíc snažil film zprotivit, za sebe nemám problém dát mu 4 * - je tam celá řada výtečných momentů, které bezpečně usvědčují Briana De Palmu coby velkého režiséra. (09.09.2013)

Černá Dahlia není jeden film, ale hned šest filmů v jednom: kriminálka/romance, retro pastiš na klasický Hollywood a filmy-noir, dobová výpovědi o poválečných 40kách v L.A., kde vedle mocných a dekadentních zbohatlických rodinek skomírají děvky, sérioví vrazi a další odpadlíci, dále je to exkurze do světa hvězd vykreslující jejich pomíjivý status, autobiografie autora předlohy, jíž se vypořádával se smrtí zavražděný matky, a konečně stylová podívaná poháněná neskutečně bohatým a rozkošatělým vizuálem jak z Caravaggia, která spojuje mimořádným způsobem povahu barevných a širokoúhlých spektáklů s klaustrofobním světem černobílých noirů, jinak řečeno 2.35:1 s 1.37:1. Spíše než o filmu tak můžeme mluvit o obrovský mapě, kde se každý může vydat, kamkoliv se mu zamane. Pokaždé však narazí na artisticky chladnou, technicistně manipulativní ruku Briana De Palmy, který si zakládá na tom vyprávět příběhy obrazy, což by nás ovšem nemělo vést k tomu, abychom přehlíželi výtečný scénář. ____ Umístění do 40tých let přesně mezi sentimentálně klasický Hollywood a temný film-noir se odráží i v hlavních charakterech, poněvadž horkokrevný Mr. Fire (A. Eckhart) přísluší zjevně do první éry, kdežto zádumčivější Mr. Ice (J. Hartnett) náleží už do tý druhý éry nioru. (-spoilery-) Vztah obou epoch i obou postav trochu připomíná Marxův geniální postřeh o událostech stávajících se dvakrát, jednou jako tragédie, podruhé jako fraška. To, co z pohledu Mr. Fire vypadá jako tragédie, prožívá o něco později i Mr. Ice, ale už jen jako frašku, když si začne s jeho bejvalkou a stává se stejně jako jeho kolega čím dál posedlejším případem. Odsud je také dost zřetelně patrné, komu z těch dvou je souzeno žít déle a být tak už tak začátku současně hlavní postavou. Vztah obou ovšem není nijak jednoznačný či idylický, jelikož Mr.Fire svého parťáka využil, ačkoliv ten žije pořád v domnění, že mu Mr. Fire zachránil život. Mr. Fire tím tak trochu odhaluje iluzivnost klasického Hollywoodu, kde na jednu přeplacenou hvězdu připadá desítky tisíc živořících (nenacházíme totéž například ve fotbale?), a Mr. Ice zase sice spadá do bezútěšný krajiny noiru, ale je to správnej chlap, kterého trápí výčitky viny a otázky bez odpovědí, respektive mrtvoly bez vraha. (28.07.2011)