Čierna Dahlia

Zpočátku je divák přikován k sedadlu propracovanou retro-stylizací celého filmu a se zájmem sleduje prezentaci hlavních hrdinů i úvodní minuty příběhu. Vypadá to na precizní poctu noirovým filmům staré éry se všemi požadovanými atributy: dvojice detektivů, vražda krásné dívky, blízkost hollywoodské továrny na sny, černá a bílá dáma na šachovnici příběhu, traumata z minulosti, stovky spotřebovaných cigaret atd… Úvod filmu (stejně jako trailer) slibuje stylovou svižnou místy brutální detektivní podívanou – v závěru filmu si divák není jist, zda nesleduje parodii ve stylu Mazaného Filipa. De Palma totiž absolutně nezvládnul dvě věci – ukočírovat příběh (tedy zvládnout adaptaci macatého románu Jamese McElroye) a neztratit pod tím vším retro-glancem tvář celého filmu. Ad příběh: Black Dahlia zpočátku nabírá lokace, subpříběhy a vedlejší postavy stejně vehementně jako je na konci naprosto zběsile odhazuje, čímž naprosto dekonstruuje svou příběhově – nosnou strukturu. Ad stylizace: Ve své snaze o poctu starým noirům zachází potom pan režisér tak daleko, že přebírá i všechny nešvary tehdejších děl a v roce 2006 natáčí film, ve kterém postavy nemají žádný vývoj, ve kterém donutil dobré herce přehrávat či „držet“ konstantní herecký projev, ve kterém se objeví všechna myslitelná klišé, ve kterém… který je prostě špatný a v poslední třetině dokonce neskonale protivný. (06.11.2006)

Je letní noc. Dříví v krbu pokojně praská a za stolem sedí Brian De Palma a přemýšlí nad svojí upadající kariérou: ,,Dřív mě lidi měli rádi." Když v tom mu padne zrak na zeď, kde visí obnošený kilt Seana Conneryho: ,,Jasně. Za The Untouchables mě lidi žrali. Třeba mě kriminálka ze 40.let vrátí na výsluní. " Teď už to chtělo jen zajímavý příběh: ,,Co takhle příběh podle Jamese Ellroye, který má zamotanější příběhy než myšlenky našich politiků." A tak se také stalo. De Palma se vrátil se svými klasickými prvky jako jsou velice dlouhé záběry, nebo explicitně zobrazené násilí. Ale ke vší škodě na některé věci zapomněl. Třeba takový výběr herců se mu tentokrát moc nepovedl. Josh Hartnett nehraje nic moc a Aaron Eckhart na druhou stranu zase přehrává. Svojí úroveň si tak drží jen překrásná Scarlett Johansson a Hilary Swank, která nedostala moc prostoru, ale do své role se vůbec nehodila. Já osobně bych jí nedal pusu ani přes plexisklo. Dále si De Palma ublížil režijními pokusy, kdy třeba pohled z očí hrdiny je neskutečně dlouhý a otravný. Jenže největší kaňkou je stavba příběhu. Člověk čeká přes půl hodiny než začne vyšetřování, které je ale velice zmatené, plné příběhových kotrmelců, zbytečných odboček a velice často je přebíjeno osobní linií příběhu. Film jsem zatím viděl jen jednou a tak rovnou přiznávám, že jsem celou pointu zřejmě nepobral i přes velké, závěrečné vysvětlování. Věřím, že je to právě kvůli vypravěčské formě a také v rozuzlení figurují postavy, které za celý film nepotkáte. Ještě musím připočíst špatně natočené akční scény. Ale abych jen nekritizoval: atmosféra je skvělá, stylizace poválečných let také a dobrá je i kamera v poklidných pasážích a jednu hvězdičku přidávám za úvodní boxerský zápas. The Black Dahlia je film plný hvězdných jmen, který měl potenciál na to být mnohem lepším než je a pro svého režiséra zřejmě nebude znamenat návrat na nebeské obláčky filmové slávy. (19.05.2007)

TTrochu viac komplikované, aby to bolo príjemne komplikované, s velmi slušnou atmosférou a hviezdnym obsadením. Bohužial rozuzlenie nie je tak šokujúce a uspokojivé, ako si tvorcovia mysleli. Každopádne s Black Dahlia strávite príjemný večer v štýle dobovej hollywoodskej smotánky. Na to, čo naši distribútori spoza velkej mláky privážajú do kín, a na čo zabúdajú, by sa dali viesť dlhosiahle reči. Pri takomto obsadení si prečítať iba na DVD od: je hanba. (24.07.2009)

BLACK DAHLIA aneb hollywoodská gotika očima nejbaroknějšího z amerických režisérů! Svůj první dojem bych přirovnal k mnohem černější verzi L.A. PŘÍSNĚ TAJNÉ (od stejného autora předlohy) nebo retro verzi 8MM, a to s lehkými ozvuky De Palmových fetišistických morytátů (DRESSED TO KILL). Oproti prvním dvěma jmenovaným z DAHLIE méně čouhá tvůrčí záměr, je enigmatičtější – tj. bohatší a přitom méně nabubřelá než Schumacherův film, na druhou stranu postrádající údernost Hansonovy adaptace, která fungovala lépe jako – přímočará – kriminálka. DAHLII by místo téměř dvou hodin prospěla více „béčková“ metráž – i přes velmi zahuštěnou narativní „mapu“, která vedle dvou základních dějových linií zahrnuje houšť vedlejších motivů a figur (s neúprosným "body countem"). Filmu by zkrátka slušela sevřenost a plynulost noční můry, protože zejména dialogové předěly (herecky plochých) hlavních postav ho zbytečně rozřeďují. Vrchol filmu [scéna klíčové vraždy, další z De Palmových variací na mord z PSYCHA] nedosahuje intenzity režisérových nejsilnějších scén (srovnej vraždu z DRESSED TO KILL) a je navíc předčasný: explikativní katarze trochu doplácí na potíže filmu s vybudováním klíčových postav, jejich uvěřitelností. Což souvisí s vůbec nejslabším článkem filmu, hereckým obsazením, z něhož je patrný marketingový kompromis. Klíčová trojice herců (hrdina a jeho dvě ženy) postrádá výraz, charisma a zralost: jakoby si děcka hrála na film noir a učila se přitom kouřit cigarety tak, aby to vypadalo „cool“ [tady je ale otázka, kde končí nedostatek a začíná tvůrčí záběr: až směšná okázalost kouření se zdá být vědomým posílením jednoho z klíčových motivů filmu, kterým je návyková iluzornost Hollywoodu a umění obecně, jež se v podání těch méně šťastných stává příliš niternou, kontrole se vymykající šmírou]. Zejména Harnett dostává své pověsti fádního a mimořádně netvárného herce (podobně jeho prolog v SIN CITY). Ale k přednostem: (1) De Palmův styl, který je oproti jeho „nejextrémnějším“ filmům více uměřený, chytře selektivní v používání jeho typických výrazových prostředků (slow-motion, subjektivní kamera, ostré úhly, dlouhé záběry); (2) expresivnost filmu přesně evokující jeho klíčové pocity: morbidní delírium číhající na periferii „továrny na sny“, horor degradace ženského těla i duše, bídu dekonstrukce mužů-voyerů, fetišistickou podstatu umění a úzkost média černobílého filmu, na který De Palma velmi šťastně odkazuje; (3) zmíněná enigmatičnost čili „náchylnost“ filmu k analýzám či třeba freudovským výkladům [De Palmu ale psychoanalýza nezajímá, jeho filmařská senzitivita je čistě "povrchová", reflexní]. DAHLIA je prostě film bohatý, byť nedokonalý, a to rozhodně platí i po druhém shlédnutí. (18.08.2006)

Omlouvám se pánům De Palmovi a Hartnettovi za to, že jsem jim na poprvé ukřivdil. Po druhém zhlédnutí se mi to fakt líbilo, atmosféra klapla, precizní hračičkózní režie jako bonus, no prostě paráda. Díky lepším titulkům mi docvakly i dějové detaily (ano sypu si popel na hlavu, že moje angličitna zatím není taková jaká by mohla být). Black Dahlia je prostě ponurá novodobá noir kriminálka, jak se sluší a patří. Akorát ta šílená důchodkyně mi tam pořád vadila. (17.12.2006)