Čierna Dahlia

Brian De Palma je ve filmovém světě pojem, který dokáže udělat post noirovskou atmosféru jako nikdo jiný. Příběh se táhne a plyne opravdu hodně pomalým tempem. Herecké obsazení výborné až na Scarlett, která mi vůbec nesedla a vlastně ani nechápu, co jsem na ní někdy viděl. Příběh zamotaný a zajímavý, ale žádný extrém. (20.02.2009)

Omlouvám se pánům De Palmovi a Hartnettovi za to, že jsem jim na poprvé ukřivdil. Po druhém zhlédnutí se mi to fakt líbilo, atmosféra klapla, precizní hračičkózní režie jako bonus, no prostě paráda. Díky lepším titulkům mi docvakly i dějové detaily (ano sypu si popel na hlavu, že moje angličitna zatím není taková jaká by mohla být). Black Dahlia je prostě ponurá novodobá noir kriminálka, jak se sluší a patří. Akorát ta šílená důchodkyně mi tam pořád vadila. (17.12.2006)

No tak De Palma se po dlouhy dobe vratil k zanru, kterej mu de nejlip a musim uznat, ze na to furt ma. Akorat by si zaslouzil lepsi scenar a vic financi. Celej film mi prisel takovej lehce zmatenej a navic mi prislo, ze se tu smrt Dahlie ani nak zvlast nevysetruje. Navic se vrazda stane az po 30 minutach, cimz nechci tech prvnich 30 minut shazovat, ty byly naopak asi z celyho filmu nejlepsi a postupne uz filmu jen pomalu dochazel dech, s tim, ze pri par scenach ho zas chyt. A co se tyce tech financi, misty pusobi ulice dost prazdne a kulisy moc studiove. Ke komu nemam zadnou vytku jsou herci. Samozrejme by se dalo rict, ze Scarlett ani Hilary do toho nedavaj vsechno a Hartnett stale vypada dost mlade, ale me do filmu zkratka sedli. A Aaron je bezchybnej. Celkove se mi film vcelku libil, misty je napinavej, misty drsnej a misty jsou tu fakt mistrovsky zabery, ale bohuzel daleko vic je film zmatenej, proto jen 4*. (29.10.2007)

Černá Dahlia se moc nepovedla. Film je neuvěřitelně zdlouhavý a chybí mu nějaký větší spád, který by vás po celou dobu udržel v křesle. Nezachraňuje to ani jinak vynikající Scarlett Johansson ani oscarová Hilary Swank. Škoda. Vím, že Brian De Palma umí natočit výbornej film ale tady se to prostě nepovedlo. Pro mě docela šedej průměr. (04.06.2007)

BLACK DAHLIA aneb hollywoodská gotika očima nejbaroknějšího z amerických režisérů! Svůj první dojem bych přirovnal k mnohem černější verzi L.A. PŘÍSNĚ TAJNÉ (od stejného autora předlohy) nebo retro verzi 8MM, a to s lehkými ozvuky De Palmových fetišistických morytátů (DRESSED TO KILL). Oproti prvním dvěma jmenovaným z DAHLIE méně čouhá tvůrčí záměr, je enigmatičtější – tj. bohatší a přitom méně nabubřelá než Schumacherův film, na druhou stranu postrádající údernost Hansonovy adaptace, která fungovala lépe jako – přímočará – kriminálka. DAHLII by místo téměř dvou hodin prospěla více „béčková“ metráž – i přes velmi zahuštěnou narativní „mapu“, která vedle dvou základních dějových linií zahrnuje houšť vedlejších motivů a figur (s neúprosným "body countem"). Filmu by zkrátka slušela sevřenost a plynulost noční můry, protože zejména dialogové předěly (herecky plochých) hlavních postav ho zbytečně rozřeďují. Vrchol filmu [scéna klíčové vraždy, další z De Palmových variací na mord z PSYCHA] nedosahuje intenzity režisérových nejsilnějších scén (srovnej vraždu z DRESSED TO KILL) a je navíc předčasný: explikativní katarze trochu doplácí na potíže filmu s vybudováním klíčových postav, jejich uvěřitelností. Což souvisí s vůbec nejslabším článkem filmu, hereckým obsazením, z něhož je patrný marketingový kompromis. Klíčová trojice herců (hrdina a jeho dvě ženy) postrádá výraz, charisma a zralost: jakoby si děcka hrála na film noir a učila se přitom kouřit cigarety tak, aby to vypadalo „cool“ [tady je ale otázka, kde končí nedostatek a začíná tvůrčí záběr: až směšná okázalost kouření se zdá být vědomým posílením jednoho z klíčových motivů filmu, kterým je návyková iluzornost Hollywoodu a umění obecně, jež se v podání těch méně šťastných stává příliš niternou, kontrole se vymykající šmírou]. Zejména Harnett dostává své pověsti fádního a mimořádně netvárného herce (podobně jeho prolog v SIN CITY). Ale k přednostem: (1) De Palmův styl, který je oproti jeho „nejextrémnějším“ filmům více uměřený, chytře selektivní v používání jeho typických výrazových prostředků (slow-motion, subjektivní kamera, ostré úhly, dlouhé záběry); (2) expresivnost filmu přesně evokující jeho klíčové pocity: morbidní delírium číhající na periferii „továrny na sny“, horor degradace ženského těla i duše, bídu dekonstrukce mužů-voyerů, fetišistickou podstatu umění a úzkost média černobílého filmu, na který De Palma velmi šťastně odkazuje; (3) zmíněná enigmatičnost čili „náchylnost“ filmu k analýzám či třeba freudovským výkladům [De Palmu ale psychoanalýza nezajímá, jeho filmařská senzitivita je čistě "povrchová", reflexní]. DAHLIA je prostě film bohatý, byť nedokonalý, a to rozhodně platí i po druhém shlédnutí. (18.08.2006)