Harry Potter a Fénixov rád

Scénář: Michael Goldenberg .. Nejen změna scénáristy se vyplatila. Yates nejenže poutavě odvyprávěl ohlodanou kostru příběhu, ale zvládá napětí, gradaci a emoce v takové míře, jako doposud nikdo před ním. Jen škoda, že samotná předloha je už tak dosti (seriálově) ředěná a její zdlouhavá otevřenost je spíše ke škodě. I tak, nejen na první pohled, nejlepší filmový Potter. Mistletoe :-* (15.08.2007)

Tak tohle mudla jako já naprosto nečekal. Ještě jsem se ani nestačil uprdelit v kině na pohodlným křesílku a už tam řádili mozkorové. Další šok následoval v závěsu, proboha kolik ty košťata dokážou vytáhnout na tacháči ?? Jako, já se tady seru padesátkou v obci a dvoukilem na dálnici a Harry profrčí Londýnem na kusu klacku rychlejc než ty naše 3 slavný stihačky Jas 39 -Gripen co zrujnovaly statní rozpočet na 20 let dopředu. Když pak na mě vybafli tvůrci tu fintu s tím roztahovacím domem, tak jsem si vzpoměl na ty Čunkovy cikány, jak je nemá kam dát. Tady se vytáhne hůlka, řekne se "abraka dabra" a dům se roztáhne a hned je pár bytů navíc. Pomalu to vypadalo, že postavy z Bradavic nemají žádný problém, ale mají a kurevsky velkej -pána zla - ne není to Klaus, jak by někoho mohlo při tomhle slovní spojení napadnout, je to lord Voldermont. Díky němu z Bradavic zmizela ta krásná kouzelná a pohádková atmosféra, za to vyrázně přibylo napěti a temnoty. Už nestačí učit se hrát famfrpál, luštit čmáranice na zdi, nebo se honit v časové smyčce . Je třeba začít táhnout za jeden provaz a využít všech shopností a doufat, že to proti zlu stačí. Právě díky tomu je cítit z bradavických hrdinů daleko víc emocí všeho druhu. Moje emoce vzbuzovaly i nové postavy. Zejména ta učitelská svině Dolores, to byl takovej místní bradavickej Hitler, jak vydala to nařízení, že kluci a holky k sobě nesmí blíže jak na 15cm, tak jsem měl chuť jí chrstnout ten její horkej čajíček do ksichtu. Naproti tomu Lenka Láskorádová byla velice originální postava, která vzbudila můj zájem . Emoce ve mě vyvovala i Bellatrix, hodně divoká samice, to by byly pařby. Z původních postav tradičně vede Snape a Sirius Black. Bohužel musím konstatovat, že Harry prostě nemá charisma, na rozdíl od Hermiony, která ho má snad za celé Bradavice a když seřvala toho obra, tak bych se jí neopovážil odmlouvat ani já. Tahle holka už teď je těžkotonážní kočka. Co ta bude za pár let dělat s chlapama, nechci radši vědět. No a celá tahle sestavička nám ve velmi svižném a dramatickém příběhu vpluje do finále, které nemá v sérii HP konkurenci. Rozpoutají akční nařez špičkové kvality, který jsem díky Imaxu měl možnost sledovat ve 3D. Na něco takového se prostě nezapomíná. (27.07.2007)

Yates stejně jako Cuarón pochopil, že dobrá adaptace neznamená přepis knihy slovo od slova a k látce se musí přistupovat nestranně. Navíc silně zapracoval na psychologické stránce, k čemuž mu vděčne dopomáhá samotný Radcliffe, který konečně předvádí skutečný herecký výkon. Střihové sekvence byly rovněž skvělým nápadem, stejně jako výměna scénáristy a dosazení na post skladatele Nicholase Hoopera (hudba je mnohdy dechberoucí). Díky tomu všemu film funguje nejen jako celek, snad poprvé totiž budete mít pocit, že se série někam posunula a někam směřuje. Připočtěme bombastické finále a dostaneme zatím nejlepší potterovku. (20.07.2007)

Po předchozí akční jízdě bez formy, ovšem skvělém vizuálním hávu přichází mnohem mírnější film. David Yates k filmu přistoupil podobně jako Cuarón v připadě třetího dílu. Zhlédnul předchozí díly, nebál se poupravit nevyhovující prvky a zaměřil se na postavy, zde konkrétně přímo na tu hlavní, Harryho. Žánrově děj tentokrát připomíná až politické drama s psychologickými prvky. Harry se stává nevhodným a ministerstvo kouzel je připraveno udělat cokoliv, aby z něj udělalo blázna, který na sebe chce jen svalovat pozornost. Tím hlavním faktem ale je, že i přes nezbytené změny je tu zachováno kouzlo předlohy. Kouzelnický svět, zejména nová místa, mají úžasnou dynamičnost, dokáží okouzlit. Dalším faktem je, že po Cuarónovi je Yates teprve druhým režisérem, který se více soustředí na mudlovský svět, který je s tím kouzelnickým úzce spjat. Z doposavadních dílů tenhle vyhrává na plné čáře zejména díky volbě lokací, nových postav, vykreslení světa a dokonce i kostýmech. Jak už jsem řekl, naprostá většina nových herců skvěle zapadá do svých rolí. Helena Bonham Carter je fascinujícím způsobem okouzlující ale zároveň z ní jde hrůza, její příchod a odchod ze scény jsou efektní záležitosti, Imelda Staunton přesně vystihla řády posedlou Dolores Umbidge, Natalia Tena je rozkošná a do své role opět pasuje, scény s ní jsou naprosto takové, jak jsem si je představoval, tahle herečka na sebe rozhodně umí strhnout pozornost, Evanna Lynch je okouzlující a ač se to většině nezdá rozhodně je skvělou Lunou, zejména díky svému výtečnému a vyspělému hereckému projevu a v neposlední řadě zaujmou mladící hrající mladého Snapea a Jamese. Se starou partou je to už horší, i když tam pár kladů také najdeme. Snape se sice ukáže jen na chvíli, ale jeho role je mnohem lepší než v předchozích dílech, Brumbál se ukazuje jako obrovský kouzelník na momenty jako je obhajoba, příchod na scénu, kde brání vyhazovanou profesorku... se jen tak nezapomíná a také nesmím zapomenout na Hagrida, který sice hraje tak jak jsme si zvykli, ale poprvé se stává poloobrem, přesně takovým, jak je popsán v knize! Zato Harry je opět příšerný, možná horší než kdy dřív, chálu jeho výkonu opravdu nechápu. Nakonec bych rád zmínil hudební doprovod, který je na samostatný poslech nepříliš povedenou záležitostí, ale ve filmu zní opravdu výborně a narozdíl od čtyřky se nejedná o vykradačku Williamse, ale rozšíření kouzelnického světa novým směrem. A k ději skvěle pasuje. David Yates se s velkofilmem popral opravdu výtečně, ale nic jiného jsem ani nečekal. Změny které učinil jsou jen ku prospěchu a momentů kdy váhá je málo. Jeidným problémem je předloha, která sice není špatná, ale z diváckého hlediska se nejedná o tolik vděčný díl, jako ten třetí. Přesto jej však považuji za zatím nejlepší adaptaci románu o chlapci, který přežil. (08.12.2007)

Po Newellovskej rutinérskej a efektami nabitej štvorke mení Yatesov piaty diel notu na rádoby psychologickú konverzačnú drámu s prvkami kritiky diktátorského vzdelávacieho systému. Fenomén HP ide ťažko mimo mňa, napriek tomu si každý rok nájdem čas na to, aby som si pozrel na čom tá dnešná mládež fičí. Ale k filmu-Yates rozhodne natočil lepší film než bola vyprázdnená Ohnivá čaša, nanešťastie opäť plávame na vlnách lásky, dobra a spravodlivosti, ktorá vždy vyhrá. Istá snaha o vnútornú prepracovanosť charakteru hlavného hrdinu tu je, bohužiaľ momentov v ktorých si uvedomuje že svet ani ľudia nie sú dokonalí (terorizovanie mladého Snapea) je ako šafranu. Yates utlmil dve najvýraznejšie vedľajšie postavy Hermionu a Rona na úkor ostatných spolužiakov, ktorí za tento priestor vďačne prekrývajú známejších hrdinov. To platí najmä o predstaviteľke Luny Lovegood, Evanne Lynch, ktorej výstupy sú potešením pre oko i ucho diváka. Ide totiž o jednu z mála originálne a zaujímavo napísaných postáv v tomto filme. Omnoho viac diváckeho záujmu vzbudia postavy na strane Temného pána (ktorý stále vyzerá ako nedovyvinuté niečo a je skôr na smiech), a to Lucius Malfoy a sesternica Bellatrix Lestrange. Jason Isaacs tu konečne nepôsobil ako idiot (na rozdiel od Newellovho počinu) a akonáhle sa na plátne zjaví pani Burtonová (pardon, Helena Bonham-Carter) budete mať pocit, že Voldemort je len nastrčená bábka. Helena je skrátka skvelá a i za tie dve minúty čo je na plátne zatieňuje všetky ostatné postavy. Problém s piatym Harrym je ten, že sa snaží o ničo čím nikdy nemôže byť. Rozprávka o boji dobra so zlom pre mňa nikdy nebude plnohodnotnou drámou, pri ktorej by som si hrýzol nechty ako to celé dopadne. Neakčné prvé tri štvrtiny filmu nám naservírujú len pár zaujímavých scén ( opäť sa vraciam k Lune Lovegood, či scénam so Snapeom), zbytok je len balast priemerných dialógov. Čo ale stojí za to je záverečná štvrtina v Oddelení záhad. Tu Yates rozpútal výborné magické akčné peklo, na ktoré môže byť hrdý. Čo mi však na Harrym nekonečne lezie na nervy je to, že vždy keď má veľký problém (tj. vždy v závere každého dielu), spomenie si na svojich rodičov a priateľov a nie je toho, kto by nad ním vyhral. Sorry, ale z tejto „originálnej“ ilúzie som vyrástol asi v šiestich rokoch. 8/10 (06.08.2007)