Skafander a motýľ

Krásný film plný nádherných záběrů, zajímavé kamery a neotřelých hereček. Ale děsivě nudný, proto nemám důvod si hrát na intelektuála a dávat více hvězdiček. Pokud jsem se jednou rozhodl, že budu hodnotit podle toho, jak jsem se bavil, tak to nemohu měnit ani zde. Navíc mi zde spoustu dalších věcí nesedlo... HUDBA: Paul Cantelon - už nevim (17.03.2009)

„Mať milenku predsa nie je žiadny dôvod pre to, opustiť ženu a svoje deti.“ Mathieu Almaric (MNÍCHOV, QUANTUM OF SOLACE) je herec, kvôli ktorému bez problémov zostanem hore do polnoci, aby som si nejaký jeho film pozrel v televízii vo „filmovom klube“ v pôvodnom (francúzskom) znení s titulkami a vôbec nebudem rozmýšľať nad tým, že som si daný film mohol zohnať inak (napr. na DVD) a nemusel byť kvôli tomu do noci hore. Almaric je charizmatický človek a SKAFANDER A MOTÝĽ vychádza zo silného skutočného príbehu, keď šéf-editor časopisu Elle, kurevník Jean-Dominique 'Jean-Do' Bauby, po infarkte (v mladom veku) ochrnul a dokázal s okolím komunikovať len okom. V tom mu pomohla znalosť milovaného knižného veľdiela, „Grófa Monte Christo“ (ktorého ŽENSKÚ verziu, prenesenú do súčasnosti, chcel reálne napísať). V Dumasovom geniálnom románe vystupovala rovnako ochrnutá postava starca, ktorý s okolím komunikoval vyčerpávajúcim (ale aspoň nejakým) žmurkaním (jedno žmurknutie „áno“, dve žmurknutia „nie“). Takže ste mu mohli klásť len otázky, na ktoré sa dalo odpovedať áno/nie. Prípadne dokázal skladať vety, ale iba písmenko po písmenku: teda ste mu hovorili pomaly abecedu a ak pri nejakom písmene žmurkol, bolo to TO písmeno, ktoré mal na mysli, zapísali ste si ho, zasa ste začali s abecedou, zasa žmurkol a takto ste pomaly ale isto spolu skladali slová, až sa vám z nich stávali celé vety (takto 'Jean-Do' na lôžku „napísal“ celú knihu, neuveriteľné). SKAFANDER A MOTÝĽ je pôsobivá dráma, ktorá sa neľutuje a to je vždy super. (28.05.2011)

Nádherný a hluboce lidský film amerického režiséra a známého postexpresionistického malíře Juliana Schnabela, který pregnantně hledá a vymezuje hranice lidského - to, co nás dělá člověkem, není tělo, nýbrž naše vůle a mysl. Příběh o totálně paralyzovaném člověku (hodně podobný Amenábarově neméně vynikajícímu Hlasu moře), jehož jediným tělesným pohybem je pohyb víčka levého oka, což je také jediný komunikační kanál, který mu v komunikaci s okolním světem zbývá... Schnabel (v němž se nezapře umělecké malířské cítění) spolu s geniálním kameramanem Januszem Kaminskym (jeho kamera je snad největším kladem filmu) začínají v experimentální rovině v podobě First Person pohledu kamery, kterou k mé nemalé úlevě přeci jen po čase opouštějí a nabídnou divákovi klasický vyprávěcí postup s častými retrospektivními vstupy a vrcholně zajímavými fantazijními intermezzy, které z tohoto filmu dělají skutečně neotřelé dílo. Trochu mi vadila občasná doslovná popisnost v metaforické rovině, záběry na člověka uvězněného ve skafandru byly až příliš čitelné, v kontextu názvu filmu jsou ale pochopitelné... Několikrát mne napadlo (možná i díky té koprodukci Francie + USA), že tenhle film je vlastně sémantickým pokračováním Moorovo Sicka - jde o naplnění charitativního rozměru naší nadstandardně bohaté společnosti, která díky svým obrovským zdrojům může a musí uskutečňovat ten ,,luxus" udržovat při životě člověka již téměř klinicky mrtvého, k čemuž neváhá na plný úvazek zaměstnat tým špičkových odborníků - tahle tendence jde vlastně přesně proti premisám kapitalismu, které nejsou se široce sociálním zdravotnickým systémem právě moc kompatibilní (jak na to poukázal třeba právě Moore). Sociální ekonomické a politické modely jsou důležité...a to nejen kvůli tomu, že díky nim mohla vzniknout jak původní literární předloha, tak i tenhle nádherný a bolestně smutný film... Podobné filmy: Hlas moře, Uvnitř tančím, Moje levá noha (07.03.2008)

I když moc tyhle "nemocné" filmy moc nemusím, tak tento mě velice zaujal. Nemůžeme od filmu, kde je hlavní hrdina kompletně ochrnutý a vše vyjadřuje jen jedním okem očekávat nějaké závratné tempo ale nedá se říct, že bych se nudil a pár scén mě opravdu dostalo svou audiovizuální stránkou. A Mathieu Amalric hodně potěšil. Silný film. (16.11.2009)

Souhlas s originálním pojetím první poloviny filmu, snímané z pohledu paralyzovaného hrdiny. Pokračováním ve stejném duchu, bez následné roztříštěnosti, by mohlo být dosaženo efektu připomínajího utrpení bezmocného brouka z Kafkovy Proměny a divák by měl umožněno vcítit se do života, omezeného pouze na několik úhlů pohledu více, než ilustrativním připomínáním toho předchozího. (20.09.2009)