Réžia:
Julian SchnabelScenár:
Ronald HarwoodKamera:
Janusz KamińskiHudba:
Paul CantelonHrajú:
Mathieu Amalric, Emmanuelle Seigner, Marie-Josée Croze, Anne Consigny, Patrick Chesnais, Niels Arestrup, Jean-Pierre Cassel, Marina Hands, Max von Sydow (viac)Obsahy(2)
Film známého režiséra Juliana Schnabela (Než se setmí, Basquiat) se skvělým hereckým výkonem Mathieua Amalrica (Mnichov) a brilantní kamerou Janusze Kaminskeho, který je dvorním kameramanem Stevena Spielberga, byl uveden za velkého zájmu diváků i odborné kritiky. Film byl natočen podle skutečného příběhu na základě knižní předlohy Jean-Dominiqua Baubyho, který pracoval jako šéfeditor ve francouzském časopise Elle. Charismatický a úspěšný Jean-Dominique si užíval života až do tragického momentu, kdy po náhlé mozkové příhodě ochrne na celé tělo. "Znovuzrodí se jako oko", je totiž schopen komunikovat pouze mrkáním jednoho oka. Jeho vůle dál žít a pracovat je obdivuhodná, ve filmu je vykreslena jemně a s nadsázkou své vlastní tregédie. Hrdinovi skutečného příběhu se totiž podařilo doslova "namrkat" knihu. Bohužel v českém vydání zatím nevyšla. Mathieu Amalric, který ztvárnil Jean-Dominique Baubyho, převzal roli po původně obsazeném Johny Deppovi, který pro svoji vytíženost z filmu odstoupil, a vdechl do postavy silný náboj, který navíc podtrhuje subjektivní kamera. Právem si Julian Schnabel odvezl z Cannes cenu za nejlepší režii a je jasné, že o tomto filmu ještě uslyšíme. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (1)
Recenzie (339)
Zpracovat téma z řady tělesných postižení, psychických poruch či umírání, aby film zůstal působivý, nezaváněl citovým vydíráním, nespadl s vyústěním do hluboké deprese a současně ani náročné téma nezjednodušoval, je docela kumšt. U nás se to opakovaně dařilo Karlu Kachyňovi i Jaromilu Jirešovi. Podobným způsobem, byť s odlišným stylem, na mě včera zapůsobil i tento film Juliana Schnabela. Ač lze obdivovat nekonvenční práci kameramana, první půlhodina plná rozostřených detailů, subjektivních záběrů a rychlých pohybů a střihů ve spojení s náhledem do duše zcela ochrnutého muže, vidícího ke všemu pouze na jedno oko, přenášela na mě až silně nepříjemný prožitek a podívaná to nebyla lehká. Rvoněž mi chvilku trvalo, než jsem pevně začal chápat způsobu navazování komunikace přes neustále hláskovaný sled abecedy, ale začal jsem si zvykat podobně jako Jean-Do, být vděčný za každé zastavení obrazu se zjemněním atmosféry směrem k vlídné starostlivé komunikaci a některé umělecký výjevy na sypající se skály nebo detailní zákoutí přírody mě fascinovaly. Pocítil jsem vyloženě vydechnutí, když se Jean-Do se svým stavem obdivuhodně smířil, kamera se tak poprvé naplno vzdálila a atmosféra i nadále zůstala podobně citlivá, uhrančivá, nabízející možnost plného procítění s hlavní postavou. Výkon v hlavní roli (Mathieu Amalric) na mě působil (ne)uvěřitelně hodnověrně a taky jsem zaplesal nad účastí Maxe von Sydowa, který i na ploše dvou výraznějších scén rozehrál v roli otce podobně dechberoucí výkon. Paradoxně během nejzásadnějšího flashbacku ke konci s objasněním příčiny se mi vyprávění začalo zdát lehce utahané, ale i tak rozhodně silný zážitek. [85%] ()
Každému se může stát, že se během několika minut octne z "kabrioletu ve skafandru". Tady bylo štěstí v neštěstí, že ještě k tomu nezabil vlastního syna. Kdyby se však něco takového stalo méně významné osobnosti, tak by následná péče asi vypadala úplně jinak... Ale každopádně si člověk těžko představí něco ještě strašnějšího, než být totálně paralyzován a přitom aby mu mozek pracoval na 100 % - snad jedině, že by k tomu ještě neviděl...Smrt byla happyend. ()
Zase jedna megamasakrálna pecka, ktorá na mňa zaútočila bez vyzvania a v domnení, že si idem pozrieť oddychovú drámičku som sa musel vysporiadať so životným údelom Jean-Dominiqua Baubyho, ktorý aj napriek tomu, čo mu všetko naložil život na plecia, sa so svojim osudom dokázal vysporiadať a dokázal niečo, čo nedokáže ani väčšina zdravých ľudí - napísať knihu a to aj napriek tomu, že dokázal len žmurkať jedným okom. Zase sa mi potvrdzuje stará pravda o tom, že najbrutálnejšie príbehy sa nerodia v hlavách scenáristov, ale priamo v kolobehu života. ()
I když moc tyhle "nemocné" filmy moc nemusím, tak tento mě velice zaujal. Nemůžeme od filmu, kde je hlavní hrdina kompletně ochrnutý a vše vyjadřuje jen jedním okem očekávat nějaké závratné tempo ale nedá se říct, že bych se nudil a pár scén mě opravdu dostalo svou audiovizuální stránkou. A Mathieu Amalric hodně potěšil. Silný film. ()
Jedno oko otevřené. Druhé otevřít nejde. Tělo paralyzované. Verbální komunikace nemožná. Vidět, slyšet, žít…Žít? Co je to za život poznáme skoro na vlastní kůži, kdy se ocitáme uvnitř hlavy Jeana-Dominiquea. Svět vidíme jeho levým okem, slyšíme, co si myslí, co by rád sdělil lidem, jež ho opatrují. Nemůže nic dělat a my s ním. Není to ani trochu příjemné, a ač by v zájmu ještě silnějšího efektu mohl být takto natočen celý film, stejně bychom nikdy nepochopili, jaké to je. Být vězněm vlastního těla. Julian Schnabel proto po sugestivním úvodu od striktně subjektivního pohledu sem tam upouští a dává prostor své imaginaci výtvarníka. Za nekýčovitě nádhernými výjevy odpoutané mysli spoutaného těla jsem až do konečně, definitivně a nepopsatelně osvobozujícího závěru cítil zvláštní znepokojení. Stále, nejvíce po odhalení příčiny hrdinova stavu, se vnucuje otázka „Proč?“. Proč zrovna on, proč vůbec někdo? A pocit ze všech nejhorší byl pochopitelně nejvíc egocentrický – vždyť se mi to klidně může stát taky. Kdykoliv. 85% Zajímavé komentáře: charlosina, Radko, mrksik, Martyr, ZkuKol ()
Galéria (25)
Zaujímavosti (11)
- Jean-Dominique Bauby při "sepisování" mrkáním zastavoval asistentku, která pomalu předčítala jednotlivá písmena. Kniha Skafandr a motýl v originále obsahuje kolem 200,000 písmen. (DaViD´82)
- Mrkání oka hlavní postavy bylo simulováno tak, že přímo před kamerou se dělaly nůžky. Myšleno pohyb znázorňující nůžky ve hře "kámen-nůžky-papír". (DaViD´82)
- Režisér Julian Schnabel vzdal hold Truffautovmu filmu Nikdo mne nemá rád (1959), keď počas jazdy novým autom naprieč Parížom znie hudba Jeana Constantina. Jazda autom je prejavom voľnosti, ktorá skončí uväznením vo vlastnom tele. Cesta uväzneného Antoina aj Jean-Dominiqua Baubyho končí pri mori. (Biopler)
Reklama