Skafander a motýľ

Zpracovat téma z řady tělesných postižení, psychických poruch či umírání, aby film zůstal působivý, nezaváněl citovým vydíráním, nespadl s vyústěním do hluboké deprese a současně ani náročné téma nezjednodušoval, je docela kumšt. U nás se to opakovaně dařilo Karlu Kachyňovi i Jaromilu Jirešovi. Podobným způsobem, byť s odlišným stylem, na mě včera zapůsobil i tento film Juliana Schnabela. Ač lze obdivovat nekonvenční práci kameramana, první půlhodina plná rozostřených detailů, subjektivních záběrů a rychlých pohybů a střihů ve spojení s náhledem do duše zcela ochrnutého muže, vidícího ke všemu pouze na jedno oko, přenášela na mě až silně nepříjemný prožitek a podívaná to nebyla lehká. Rvoněž mi chvilku trvalo, než jsem pevně začal chápat způsobu navazování komunikace přes neustále hláskovaný sled abecedy, ale začal jsem si zvykat podobně jako Jean-Do, být vděčný za každé zastavení obrazu se zjemněním atmosféry směrem k vlídné starostlivé komunikaci a některé umělecký výjevy na sypající se skály nebo detailní zákoutí přírody mě fascinovaly. Pocítil jsem vyloženě vydechnutí, když se Jean-Do se svým stavem obdivuhodně smířil, kamera se tak poprvé naplno vzdálila a atmosféra i nadále zůstala podobně citlivá, uhrančivá, nabízející možnost plného procítění s hlavní postavou. Výkon v hlavní roli (Mathieu Amalric) na mě působil (ne)uvěřitelně hodnověrně a taky jsem zaplesal nad účastí Maxe von Sydowa, který i na ploše dvou výraznějších scén rozehrál v roli otce podobně dechberoucí výkon. Paradoxně během nejzásadnějšího flashbacku ke konci s objasněním příčiny se mi vyprávění začalo zdát lehce utahané, ale i tak rozhodně silný zážitek. [85%] (12.05.2024)

Jsem dalek toho stěžovat si, ale tohle mě opravdu mrzí. Le Scaphandre et le papillon měla být hora, na kterou se leze velmi těžko. Hora plná emocí, jejíž náročný výstup, divákův výstup, měl být odměněn nádherným procitnutím, chválou a katarzí. Úvod tomu rozhodně napovídal (řadím se k těm, kteří prožívali každou Jeanovu bolest, neschopnost provést ten či ten úkon), ale jak už to tak bývá- méně je někdy více. Já byl trpělivý. Čekal jsem na závěr, který mi měl vytesat do mozku něco jako znamení toho vnitřního boje a schopnosti být Baubymu nápomocen. Bohužel, došly mi síly. Ale nebylo to tou emotivní vlnou, prostě jsem usnul... (12.08.2009)

Stylově neskutečně vymakaná citovka s Noirtierem 21.století v hlavní roli, jen těch Valentin ho obskakuje víc. Neviděla jsem film, v němž bych se od prvních vteřin tak silně ztotožňovala s hlavní postavou. Díky kameře jsme od úplně prvního záběru uzamčeni v Baubyho těle, prožíváme jeho hrůzu a bezmoc – ne nadarmo se o syndromu uzamčení tvrdí, že je ta nejvěrnější nápodoba pohřbení zaživa. „Skafandr a motýl“ má vlastní a promyšlený styl vyprávění a dějový oblouk, který bohužel tak úplně nefunguje. Jak Bauby objevuje, že se může ze své paralýzy vymanit pomocí svých představ a paměti, i kamera přestává simulovat jeho oko a začne se rozhlížet kolem. Pro film to ovšem znamená postupný návrat k tradičnějším postupům, v podstatě rezignaci na svůj unikátní styl a ono zpočátku silné ztotožnění s postavou znatelně klesá, až ze Skafandru v poslední půlhodině nezbyde nic než obyčejné drama se slušnou kamerou a solidně okopírovaným Tiersenem. Škoda, těch pět bych bývala dala děsně ráda. PS: první titulky po snad 10 letech, které jsem dobrovolně dokoukala do konce. (19.11.2009)

Po první půlhodině dokonale sestřelující a doslova zrak vymývající, ale po retrospektivách a "klasické" kameře už snímek překypující originalitou začne značně zpomalovat. Koncepcí mi to hodně evokovalo Hlas moře, které se mi líbilo o kapičku víc (možná díky Bardemovi, možná díky tragičtějšímu závěru). To však nic nemění na tom, že Kaminski je bůh a Skafandr a motýl je hned vedle Klass nejlepším cizojazyčným filmem roku 2007. S tím sepsáním knihy ale musela být dřina. [Přesná stopáž: 112 min] (13.08.2008)

Jedno oko otevřené. Druhé otevřít nejde. Tělo paralyzované. Verbální komunikace nemožná. Vidět, slyšet, žít…Žít? Co je to za život poznáme skoro na vlastní kůži, kdy se ocitáme uvnitř hlavy Jeana-Dominiquea. Svět vidíme jeho levým okem, slyšíme, co si myslí, co by rád sdělil lidem, jež ho opatrují. Nemůže nic dělat a my s ním. Není to ani trochu příjemné, a ač by v zájmu ještě silnějšího efektu mohl být takto natočen celý film, stejně bychom nikdy nepochopili, jaké to je. Být vězněm vlastního těla. Julian Schnabel proto po sugestivním úvodu od striktně subjektivního pohledu sem tam upouští a dává prostor své imaginaci výtvarníka. Za nekýčovitě nádhernými výjevy odpoutané mysli spoutaného těla jsem až do konečně, definitivně a nepopsatelně osvobozujícího závěru cítil zvláštní znepokojení. Stále, nejvíce po odhalení příčiny hrdinova stavu, se vnucuje otázka „Proč?“. Proč zrovna on, proč vůbec někdo? A pocit ze všech nejhorší byl pochopitelně nejvíc egocentrický – vždyť se mi to klidně může stát taky. Kdykoliv. 85% Zajímavé komentáře: charlosina, Radko, mrksik, Martyr, ZkuKol (13.04.2009)