Skafander a motýľ

Jsem dalek toho stěžovat si, ale tohle mě opravdu mrzí. Le Scaphandre et le papillon měla být hora, na kterou se leze velmi těžko. Hora plná emocí, jejíž náročný výstup, divákův výstup, měl být odměněn nádherným procitnutím, chválou a katarzí. Úvod tomu rozhodně napovídal (řadím se k těm, kteří prožívali každou Jeanovu bolest, neschopnost provést ten či ten úkon), ale jak už to tak bývá- méně je někdy více. Já byl trpělivý. Čekal jsem na závěr, který mi měl vytesat do mozku něco jako znamení toho vnitřního boje a schopnosti být Baubymu nápomocen. Bohužel, došly mi síly. Ale nebylo to tou emotivní vlnou, prostě jsem usnul... (12.08.2009)

„Mať milenku predsa nie je žiadny dôvod pre to, opustiť ženu a svoje deti.“ Mathieu Almaric (MNÍCHOV, QUANTUM OF SOLACE) je herec, kvôli ktorému bez problémov zostanem hore do polnoci, aby som si nejaký jeho film pozrel v televízii vo „filmovom klube“ v pôvodnom (francúzskom) znení s titulkami a vôbec nebudem rozmýšľať nad tým, že som si daný film mohol zohnať inak (napr. na DVD) a nemusel byť kvôli tomu do noci hore. Almaric je charizmatický človek a SKAFANDER A MOTÝĽ vychádza zo silného skutočného príbehu, keď šéf-editor časopisu Elle, kurevník Jean-Dominique 'Jean-Do' Bauby, po infarkte (v mladom veku) ochrnul a dokázal s okolím komunikovať len okom. V tom mu pomohla znalosť milovaného knižného veľdiela, „Grófa Monte Christo“ (ktorého ŽENSKÚ verziu, prenesenú do súčasnosti, chcel reálne napísať). V Dumasovom geniálnom románe vystupovala rovnako ochrnutá postava starca, ktorý s okolím komunikoval vyčerpávajúcim (ale aspoň nejakým) žmurkaním (jedno žmurknutie „áno“, dve žmurknutia „nie“). Takže ste mu mohli klásť len otázky, na ktoré sa dalo odpovedať áno/nie. Prípadne dokázal skladať vety, ale iba písmenko po písmenku: teda ste mu hovorili pomaly abecedu a ak pri nejakom písmene žmurkol, bolo to TO písmeno, ktoré mal na mysli, zapísali ste si ho, zasa ste začali s abecedou, zasa žmurkol a takto ste pomaly ale isto spolu skladali slová, až sa vám z nich stávali celé vety (takto 'Jean-Do' na lôžku „napísal“ celú knihu, neuveriteľné). SKAFANDER A MOTÝĽ je pôsobivá dráma, ktorá sa neľutuje a to je vždy super. (28.05.2011)

Pro jednou si odpustím zlehčování: tenhle film, tenhle životní příběh, si totiž nic takového nezaslouží. Je nepříjemnou, emotivní připomínkou faktu, že nic na tomto světě nemáme jisté, že další prožitý den není samozřejmostí a je třeba si vážit i podobných "maličkostí", jako je schopnost hýbat se, jíst, mluvit, zkrátka mít kontrolu nad vlastním tělem. Bez přebytečného patosu a tak věrně, jak to jen přes obrazovku lze předat, projdeme si s Jean-Dominicem a lidmi z jeho okolí drásavými momenty v nemocnici i vzpomínkami na několik předchozích, klíčových událostí v jeho životě. Ráda bych dala 5* za tu sílu sdělení, musím bohužel připustit, že hláskování bylo na můj vkus až moc a místy to trošku nudilo. Nepochopím, jak se takovým způsobem dala sepsat celá kniha... skutečně frustrující představa. Kupodivu mě film nerozbrečel, převaloval se mi však v hlavě do pozdních nočních hodin a nejspíš na něj budu ještě dlouho vzpomínat, stejně jako na snímek "Vtip" o ženě s rakovinou. 88% No, když mi to zůstane strašit v lebce dost dlouho a intenzivně, dost možná ještě tu hvězdičku do maxima přihodím. (05.12.2011)

Krásný film plný nádherných záběrů, zajímavé kamery a neotřelých hereček. Ale děsivě nudný, proto nemám důvod si hrát na intelektuála a dávat více hvězdiček. Pokud jsem se jednou rozhodl, že budu hodnotit podle toho, jak jsem se bavil, tak to nemohu měnit ani zde. Navíc mi zde spoustu dalších věcí nesedlo... HUDBA: Paul Cantelon - už nevim (17.03.2009)

tento pomerne zvláštny film - adaptácia "autobiografie" šéfredaktora Elle Jean-Do Baubyho, ktorú kompletne napísal klipkaním ľavého oka, je najsilnejší po formálnej - obrazovej stránke; scenár je solídny, pekne vystavané, spomienky, vnútorné monológy, občasné "kruté" vtipy na svoj účet, to tam náramne funguje, dalo by sa hovoriť o myšlienke ľudskej vôle a sile - odhodlaní dokázať niečo a ísť si za svojim cieľom, aj keď človeku funguje len sluch a jedno oko, ale aj tak najpôsobivejšie ostanú kamera Janusza Kaminskeho a réžia výtvarníka (spomedzi všetkých jeho filmov sa jeho výtvarné korene prejavili najviac tu) Juliana Schnabela; vizuálne perfektné; a kopec krásnych herečiek (to som si nemohol odpustiť); scéna "holenie otca" je vynikajúca! (okrem kopca iných, výborných) (24.04.2008)