Běž, ať ti neuteče

Filmy z doby normalizace mají svůj typický rukopis, který mnohým musí vadit, a já to plně chápu. V té době asi nebylo jednoduché napsat příběh reflektující současné dění (plán výstavby, rozvoje a pětiletek) a neupadnout do prázdných canců o politice nebo mezilidských vztazích. Typickou ukázkou je tenhle film, kde autoři tančí na špičce jehly, místy hrozí i pád do propasti idiocie. Ale odstup od soudruhování a budování socialismu si statečně drží až do konce a sledují spíš psycholigii postav, což je jediné štěstí. Nicméně diváky, kteří nezažili, ty asi nezaujmou. Já jako Husákovo dítě "rád" zavzpomínám na to peklo. A že to peklo bylo..nejen v tomhle filmu...70% (20.08.2011)

Na to, že scenár k tomuto filmu napísal normalizačný tajomník to vôbec nie je zlé. V prvom rade kvalitné herecké osadenie: zvodná Marie Drahokoupilová ako typická panička, ktorá zneužíva postavenie svojho muža, Radoslav Brzobohatý ako podlý námestník Voník, Martin Ružek ako ukrivdený a otrávený herec a samozrejme menej známy divadelný herec Zdeněk Hradilák, ktorému postava čestného riaditeľa podniku padla ako uliata. Aj dej je zaujímavý, netočí sa iba okolo problémov socialistického hospodárstva, ale ide tu aj o vykreslenie ľudských charakterov. Takže konštatujem, že som to čakal oveľa slabšie. (29.01.2009)

Ultimátní normalizační unylost, která má blízko k psychologickému dramatu podobně jako Béla Tarr k blockbusterům. Veskrze se dá říci, že je tenhle film mnohem menší zlo než proslulé Steklého nebo Traplovy opusy, což ale neobhajuje jeho status nicotného filmu, jehož děj se skládá jen z několika vážně míněných rozhovorů postav o loajalitě a těch takzvaných záporáků, jejichž maloměšťáctví tkví v (s velkou nadsázkou) hedonistickém způsobu života a pití koňaku. Běž, ať ti neuteče patří mezi typické normalizační produkty: s naprostou fádností a nezájmem předkládající příběh o komunistovi v (pseudo)existenciální krizi, jehož problémy se zrcadlí i v dysfuknční rodině (podobně jako v Tobě hrana zvonit nebude)... Ale mám tendenci to obdivovat. Je to špatné, o ničem, ale ten úžas nad tím, jak se tento a podobné filmy tvářily vážně, převládá. (09.01.2013)

Jistě je ten film normálně nudný, scénář přihlouplý, herecké výkony všelijaké (záporné postavy hrají lépe; Willigovi asi neřekli, že už nehraje v mjr. Zemanovi, takže pořád předvádí spravedlivého tátu plk. Kalinu), ale zase je pro svou dobu film charakteristický a svým způsobem prorocký. Ideál společnosti je zde zcela konservativní a na ideologii se zakládající, jen místo dřívějšího kostela, práce a rodiny je zde Strana, práce, rodina. Tomu odpovídá i hlavní hrdina, vzorný dělnický ředitel fabriky Kabát (Z. Hradilák), který však klopýtá v mezilidských vztazích, protože si nenašel odpovídající soudružku a podlehl lacinému pozlátku exterierové atraktivity měšťácky orientované, tedy ten správný ideál nevzývající, stávající manželky - vždy šikézní M. Drahokoupilové. Zástupcen hada v tomto normalizačním ráji je ředitelův náměstek Voník (R. Brzobohatý, který je od pohledu podezřelý svým elegantním oblečením), jehož krédem je, jak sám ve filmu říká, že v životě je vždycky někdo nahoře a někdo dole, a on chce nahoru, a to co nedřív i přes madam Kabátovou. Správně jej odhadne předseda stranické organizace (M. Willig), když o něm říká, že si ze své odbornosti vystavěl hrad, zatímco o jeho ideové čistotě lze s úspěchem pochybovat už jen proto, že se v osmašedesátém tlačil na místo ředitele. Ten film se takto odvolává na nějaké ideály, přestože poslední idealisté v KSČ byli zlikvidováni při čistkách v r. 1969/70, a těm v tomto filmu vzývaným ideálům už nevěřili ani ti, co je měli střehnout. Z tohoto hlediska je celý tento film jen toužebné přání nebo spíše pohádka, neboť už tehdy to byla doba cynismu, doba pro odborníky Voníky vhodná. Ti jen počkali na změnu celkové zahraničně politické situace (oslabení Velkého bratra na Východě), z oficiálního vedení udělali voly (ne, že by si to tito nezasloužili), a sami šli co nejdříve nahoru, a normalizace stale trvá až do dnů dnešních. V této pohádce to však dopadne samozřejmě "dobře", byť díky scenáristické neschopnosti musí zasáhnout Osud, aby se plytká zápletka tohoto filmu nějak rozpletla. A poctivý Kabát si svou novou poctivou soudružku, která celý film seděla jak panenka v koutě, taky najde. (05.01.2014)

[LFŠ 2008] „Nejlepší“ film roku 1976. Dokonce byl přihlášen do nějakých soutěží ve spřátelených socialistických zemích a na filmovém festivalu v Moskvě dostal cenu odborů. Tu ale dostaly všechny přihlášené filmy. Asi za snahu. Neúspěch tohoto úžasného filmu si vysvětluji tak, že mělo málo herců rudou knížku. U diváků tahle slátanina samozřejmě naprosto propadla. (30.10.2008)