Bratři

Susanne Bier natočila film, který zkoumá sílu lásky, nespokojenosti, sourozenecké rivality, pocit viny a nakonec i rodinnou dysfunkci. Nejde vůbec o válečný film, nýbrž o účinky války. Z trojúhelníku, mezi nešt'astným dánským vojákem Michaelem, jeho nezodpovědným bratrem (a jeho pravým opakem) Jannikem a Sárou, manželkou Michaela, bych vyzdvihl právě její zvládnutí role matky i manželky, ve které se musela vypořádat s křížovou palbou emocí nad předpokládanou ztrátou manžela a zároveň přitažlivosti k Jannikovi... Témeř celý fim byl natáčen ruční kamerou, ale o to realističtěji na mě toto silné drama působilo. (01.03.2014)

„Nepřestanu tě milovat. A ta jediná pravda platí navěky. Život není černý a bílý, dobrý nebo špatný. Ale tebe miluju. A to jediné vím s jistotou.“ Zdrcující zpráva o Michaelově domnělé smrti semele všechny jeho blízké. A myslím, že ty emoce odrážející nejdříve odmítání kruté pravdy, posléze truchlení, postupné přijímání až vyrovnávání se s realitou (život musí jít dál), se podařilo do filmu dostat a ztvárnit je velmi autenticky. Nejen u hlavních postav, ale i těch vedlejších (velmi dobře např. u dědečka či té vzdorovitější z dcer). A radost z dobré zprávy se začne velmi rychle kalit, stačí, když se objeví zjevná nedůvěra a podezření. Jako spouštěč výbuchu pak stačí i jedno hloupé prohlášení naštvaného dítěte a reakce může být velmi třaskavá…Jako první jsem viděl americký remake, přesto v tomhle případě nedokážu a vlastně ani nechci filmy porovnávat. Roli v tom může hrát i fakt, že jsem měl mezi zhlédnutím obou snímků odstup 12 let, ale vidím je shodně na silné 4*, protože za téma, emoce, herectví si je zaslouží evropská i hollywoodská verze. (27.11.2022)

Prvně jsem zhlédla americkou verzi a ta, ač je nebývale kvalitně zpracována, hodně mi v ní vadila americká strojenost, upjatost a vyumělkovanost. Originální dánští Bratři mají vše, co mi v americkém remaku chybělo. Zcela přirozené, civilní, bez přehnaného sentimentu. A zároveň velmi silné. Plytké? Proč? Protože spolu nehupsli do postele?:) Myslím právě, že vztah mezi Sarah a Jannikem je vykreslen bravurně, kde je mezi nimi cítit napětí po celou dobu, aniž by došlo na to hlavní. Ač jsem si to velmi přála, protože chemie mezi nimi fungovala znatelně:) Scéna, v níž se Sarah sprchuje a Jannik přijde ke dveřím, aniž by se odhodlal vejít a poté odchází, ukazuje, jak se pere se svými city a svědomím. Nikolaj Lie Kass je borec a hrozně mi připomíná Davida Švehlíka:) Connie Nielsen je sympatická a i když mě herecky nijak neodrovnala, je radost se na ni dívat. (17.03.2012)

Zdaleka nesdílím obecné nadšení z tohoto psychologického dramatu o bolestném vyrovnávání se s válečnou zkušeností a rozpadem manželství. Jednak mi nesedí zřetelný vliv Dogmatu 95, které jako každé dogma zplošťuje možnosti a zatěžuje schopnost výpovědi. Bez těchto omezení by snímek byl ne povrchnější nebo líbivější, byl by jednoduše zajímavější, diváčtější a výpravnější. Především mi ale vadí, že film selhává v tom nejdůležitějším. Je to nepřesvědčivá psychologie, protože aby se postavy chovaly tak, jak příběh předkládá, muselo se tam odehrát v zákulisí mnohem víc. Otevřeně řečeno, aby se rozpadl vztah mezi mužem a ženou, není potřeba, aby byl dotyčný prohlášený za mrtvého. K odcizení stačí dlouhodobé odloučení, např. během vojenských misí. Ale aby děti tak spontánně odmítly po návratu svého otce a daly přednost náhradnímu partnerovi, tak to je krajně nereálné. Podobný příběh by byl asi hodně ovlivněný ostatními členy rodiny, především rodiči, kteří by snaše i druhému synovi udělali ze života peklo. Zajímavý je pochopitelně námět a osobně bych upřednostnil tu válečnou část odehrávající se v zajetí v daleké zemi, cizí kultuře a nepřátelském prostředí. Dost velkou zkušenost s tím měli sovětští vojáci dlouhá léta věznění v 80. letech v Afgánistánu. Celkový dojem: 50 %. (02.06.2012)

Vplyv psychicky ťažko zvládnuteľného zážitku v zajatí na osobnosť jednotlivca tématizoval už slávny Ciminov Lovec jeleňov. Dánsku aktualizovanú odpoveď (už nejde o traumu z Vietnamu, lež z Afganistanu) prináša režisérka Suzanne Bierová, sústrediaca sa na úzky okruh jednej rodiny (čím sa tiež líši od Ciminovho prístupu sústradiaceho sa na celú komunitu). Nevypovedané a nevyslovené posolstvo filmu vidím v skutočnosti, že o traumatizujúcich zážitkoch treba rozprávať hneď a otvorene a nie dusiť ich v sebe a rozpovedať ich až vtedy, keď taviaci kotol náhle vybuchol. Pozícia človeka v tenzii, ktorý chce, ale nemôže sa zveriť, hoci nábeh na to má (nemocnica, nadradený vojak, manželka, manželka mŕtveho, brat, rodičia) je zhoršená jeho rodinou udržiavaného postavenia toho vždy úspešnejšieho a vzorového, ktorému rozprávanie o jeho vlastnom zlyhaní blokuje paradoxne táto jeho vlastná, lepšia súrodenecká východisková pozícia. Silné šytri hviezdy. 85%. (15.03.2012)