Jedenačtyřicátý
Sorok pervyj
Obsahy(1)
Sovětský barevný film z občanské války. Zbytek rozprášeného rudoarmějského oddílu se vydal na pochod pouští Karakum k svému štábu. Mezi nimi jde i nejlepší střelkyně oddílu Marjutka, která zastřelila už čtyřicet bělogvardějců. Po cestě zajali mladého poručíka, kterého Marjutka dostala za úkol střežit. Po velkých ztrátách dorazili k Aralskému jezeru. Marjutka se vydala na lodi s poručíkem do štábu. Bouře je však zahnala na pustý ostrov. Oba mladí lidé se zde do sebe zamilovali a prožili šťastné dny. Bělogvardějci, kteří usilovně hledali poručíka, se přiblížili k ostrovu. Poručík poznal své druhy, rázem zapomněl na Marjutku a vrhl se jim radostně vstříc. Statečná Marjutka, jejíž vlastenecký cit zvítězil nad láskou, bere pušku a jedenáctýřicátý nepřítel padl mrtev do vln jezera. (Filmový přehled 47/1956) (Filmový přehled)
(viac)Recenzie (12)
Natočeno podle stejnojmenné novely Borise Lavreňova, od které se dějem a tragickým koncem prakticky neodklání. Na svou dobu je to natočené citlivě, velmi slušná režie - Čuchraj patřil k talentům 50. let. Tohle komorní drama o střetnutí milostných citů a vojenské povinnosti má ale v mých očích určitý propagandistický rozměr a tak to za víc než 50 % celkového dojmu nebude. ()
Krasnoarmějská Julie a bělogvardějský Romeo, kteří mohou svou lásku prožívat jen v krátkém mezidobí, kdy jsou mořskou bouří vyvrženi na pustý ostrov a tím i mimo velké dějiny. Jen tady mohou být jen ženou a jen mužem. Na svou dobu nestandartní dílo, které asi mohlo vzniknout v tom krátkém období ideologického tání po XX. sjezdu KSSS. Film, který je hodně dobře režírováný a fenomenálně natočený. Tlumemé barvy, dramaticky nasnímané písečné bouře, mořské bouře, roztrhaná a větrem hnaná oblaka, jezdci divoce se ženoucí na obzoru. Přechod jednotky přes poušť Karakum k Aralskému moři (nyní už jen jezeru) je prvotřídní dramatické dobrodružství, které by ani v Holywoodu lépe nesvedli. Ale trochu tam té propagandy přece jen je, která mi zabraňuje přidat pátou hvězdičku. ()
Natočeno podle - rovněž vynikající - povídky Borise Lavreňova. Pokud se pamatuju, prakticky doslova. K tomu "oficiálnímu textu distributora" - ani ne tak vlastenecký cit, jako spíš podmíněný reflex. Jo, kdyby v lodi byli rudoarmějci, do vody by se vrhla Marjutka... a poručík Govorucha by ji nejspíš nezastřelil, nakonec ani neměl čím. Ale nedlouho předtím ještě oba spřádali plány, co a jak po válce. Ona velmi naivně a spontánně skládala veršíky, on ji zasvěcoval do kultury, která se jí zatím vyhýbala obloukem... a milovali se velice. Ten film není svědectvím nějakého "vlastenectví" ať jednoho či druhé, i když oba to mysleli velmi vážně, každý na jedné straně ozubeného kola dějin. Je prostě svědectvím o době, vymknuté z kloubů. O době, kdy hluboce zamilovaná prostá dívka zastřelí svého milého, protože tak jí to léta vtloukali do hlavy. Podvědomí reagovalo rychleji, než srdce a rozum dohromady. A ona pak stojí ve vodě, objímá mrtvého milého... fuj, nechtěl bych to zažít. Bohudík příběh nevypráví, co dělala potom, jestli se s tím kdy dokázala srovnat. ()
Neviděl jsem starší Protazanovovu verzi, ale soudě podle té Čuchrajovy bych řekl, že Lavreňovův příběh měl zůstat na papíře - film do jisté míry takřka zákonitě tíhne k limonádě, bližší Hollywoodu než své předloze, a na tom nic nemění ani přínos Urusevského, bez něhož by nestálo za to se k snímku vracet. (Možná jsem vedle jak ta jedle, ale s jiným, střízlivějším a chytřejším hudebním doprovodem...) ()
Propagandistický rozměr nemá ani tak samotný film, jako spíše zde uveřejněný (a v posledních dvou větách značně zkreslený) popis děje převzatý z Filmového přehledu. Čuchrajův film byl natočen až poté, co Chruščov veřejně odsoudil stalinský kult osobnosti, což se ve filmu a umění obecně projevilo výrazným uvolněním poměrů. O pět let dříve by snímek zobrazující románek zapálené rudoarmějky a sympatického bělogvardějce určitě neprošel. Co ale film dělá ještě zajímavějším, je úžasná práce kameramana Sergeje Urusevského. Vizuální slast. ()
Galéria (9)
Fotka © Mosfilm
Zaujímavosti (1)
- Izolda Izvickaja nebyla ani první kandidátkou na Marjutku, ani nesplňovala představy umělecké rady „Mosfilmu“ – na vojačku Rudé armády byla prý příliš krásná a elegantní. Přesto si ji Grigorij Čuchraj prosadil do hlavní role navzdory všem. A nakonec z čerstvé absolventky VGIK, která měla do té doby za sebou jen pět natáčení, udělal režisér ve své vlasti superstar. Paradoxně se znovu s předsudky – tentokrát jako vůči ženě z východního bloku – setkala pro změnu ve Francii o několik měsíců později před uvedením filmu na festivalu v Cannes 1957. Ještě než ji žurnalisté viděli, psali v souvislosti s příjezdem sovětské delegace: „Přijela herečka s nohama stepního kavaleristy.“ Záhy poznali, že opak je pravdou. Izvickaja se mohla směle rovnat hollywoodským hvězdám a po úspěchu filmu se nakonec předháněli o její přízeň. Sovětská krasavice obsadila titulní stránky Le Parisien libré, New York Magazine a dalších žurnálů, dokonce v Paříži otevřeli kavárnu Izolda. (chamonix)
Reklama