Brat Slnko, sestra Luna

Napadá mě jedna absurdní myšlenka, jak by asi film dopadl, kdyby se natáčel v hollywoodském stylu starších náboženských filmů? Na tomto filmu je právě krásná emotivní bezprostřednost lyrického dramatu. Režisér Franco Zeffirelli zde záměrně použil a vložil zcela nestandardní výrazové prostředky ke ztvárnění života Františka z Assisi, který dobrovolně se vzdal všech materialistických požitků a pomáhá těm nejchudším. Podle mého to byl na svou dobu ojedinělý experiment, který promlouvá o životě a duchu, okořeněný skvělou muzikou. Poselství Františka z Assisi z tohoto filmu vyzývající k lásce, prostotě, pomoci a přátelství všech živých bytostí, bylo hlavně určeno generaci holek a kluků sedmdesátých až osmdesátých let a taky hnutí hippie. Ten kdo pochopí význam poselství, které je nepopiratelně vůdčí myšlenkou filmu, tak se určitě nebude nudit. A kdo zná dílo a život Františka z Assisi, si musí být vědom, jak je velmi těžké ztvárnit příběh života tohoto muže, který umožňuje mnoho forem vyjádření a jeho příběh dodnes neztratil inspirující sílu pro mnohé, včetně milovníků zvířat a toto hodnotím přednostně. Pochopit ho lze jen srdcem a láskou. (Několik slov k obsahu tohoto filmu Bratr Slunce, sestra Luna. Byl vytvořen v mém uživatelském profilu mou maličkostí z dobré vůle spíše v beletristickém duchu. Není od nikoho opsán a byl použit na oficiálních obalech DVD.) (29.07.2007)

Nu, předpokládám, že každý máme v sobě nějakého toho svého mystika. Ten můj vnitřní mystik je takový, že miluje ze všeho nejvíc právě tenhle film. Nechci rozhodně tvrdit, že svatý František byl takový jak v tomhle filmu. Po pravdě, nejspíš nebyl. Ale pro mě je v něm přítomna esence františkánského poselství světu. Je plný lásky k obyčejným věcem a odporu k těm váženým, při čemž ona láska, nebo spíše prostě jen radost, v něm vždy převažuje nad oním odporem. O tom, že je ve filmu, tak nějak nad františkánský rámec, cítit taky čas hippies a generační vzpoura vůči rodičům asi nelze pochybovat. Třebaže ta paralela má své logické meze, nikdy mi to osobně při sledování nebylo na překážku, ale právě naopak. (11.08.2014)

Vedel som do čoho idem, náboženská téma, kresťanstvo a tak, ale výsledok ma i tak prekvapil. V prvom rade som tu nečakal pesničky, bolo ich asi 5-6 a to už mi začalo pripomínať muzikál a nie historickú drámu. Najväčšou tragédiou však bolo sledovať tak trochu pritepleného hlavného predstaviteľa, ktorý celý film melie o tom ako sa zbaviť majetku- veľkej ťažoby. Celý čas som musel počúvať ako fajn sa má škovránok, ako krásne sa vyjíma kvietok na lúke a tak...Film donúti k zamysleniu, samozrejme všetci sme väzni dnešnej uponáhľanej doby, ale tým, že z okna vyhodím televízor, pomôžem vlastne komu? Musím platiť nájom, šeky a musím živiť rodinu, to znamená -potrebujem peniaze a to znamená, že môžem iba pracovať alebo kradnúť. Tak pracujem.++++František môj zlatý, veľa sa od tvojich čias zmenilo. Kedysi stačilo vybrať si miesto, postaviť drevenicu a žil si. Nikto nepýtal kúpnu zmluvu, stavebné povolenie, zápis v katastri, vyplatené šeky...A vieš čo Feri? Nechaj tak...Nová doba! 60%. (01.09.2013)

Už veľký Ramakrishna písal, že na vrchol tej istej hory sa dá dostať mnohými rôznymi cestami. Nech už človek uctieva akékoľvek božstvo, primárna musí ostať univerzálna morálka a súcit so všetkým živým. Aj ľudská spiritualita môže byť rôzna. Niekto nájde spiritualitu v premrštených a opulentných obrazoch Terrenca Malicka, jeho veľkom tresku a dinosauroch, iný nájde spiritualitu v minimalistickom filme ako je tento (áno, Shadwell, táto úvaha je adresovaná priamo Tebe). Viac ľudí sa ale dokáže stotožniť práve s Františkovou spiritualitou, to sa odráža aj na hodnotení. Predpokladom veľkého duchovna je hlavne antimaterializmus, no a ten bol v jeho živote naozaj podstatný. Asi by sa chudák František veľmi divil, keby videl františkánsky kostol v portugalskom Porte, od podlahy až po strop zdobený zlatom a drahými kameňmi. To však nemalo byť predmetom tohto komentára. (06.08.2017)

Prehnané zdôrazňovanie života v chudobe (napr. bosé nohy opravovateľov kostola v snehu, radovanie sa skupinky špinavých otrhancov v daždi) a pateticko nasladkasté sprievodné pesničky rušili pri sledovaní životného príbehu zasadeného do takmer jednoliatej série krásnych obrazov. Nespochybňujem príbeh ako taký, lenže premrštene nereálne fragmenty z neho namiesto zosilnenia mystického aspektu života prvých františkánov pôsobili trošku vnucujúco (násilnú didaktickosť spomína v komentári aj MIMIC). Jednoducho, akoby mi niekto pri výstave obrazov niekto do ucha neustále púšťal ním zvolenú hudbu, vnútený súbor tónov zasadený do priestoru, určeného k tichému vlastnému popremýšľaniu nad zhliadnutým obrazom. (27.12.2012)