Welcome to Sarajevo
Réžia:
Michael WinterbottomScenár:
Frank Cottrell BoyceHudba:
Adrian JohnstonHrajú:
Stephen Dillane, Woody Harrelson, Marisa Tomei, Kerry Fox, Goran Višnjič, James Nesbitt, Emily Lloyd, Labina Mitevska, Juliet Aubrey, Frank Dillane (viac)Obsahy(1)
Rok 1992, začátek Sarajevské blokády. Nepokořitelný duch obleženého města nenechá nikoho nedotčeného, novináře nevyjímaje. Jeden z nich, Michael Henderson (Stephen Dillane), který si vydobyl ostruhy podáváním zpráv z ohnisek napětí po celém světě, ztrácí objektivitu a stává se součástí dění. Zjišťuje, že nic z jeho předchozích zkušeností se nedá porovnat se Sarajevem. Film založený na skutečných příbězích obsahuje unikátní autentické záběry občanské války v Jugoslávii. (Warner Home Video CZ)
(viac)Recenzie (48)
Opět se potýkám s rozpačitým dojmem a zřejmě budu souhlasit s názorem, že to mělo být buď pojaté celé jako dokumentární film a nebo jako příběh podle skutečné události, protože obojí by mohlo být silně emotivní i tak. Tahle mixáž autentických záběrů a zároveň určitého příběhu (i když podle skutečné události) na mě nepůsobila vůbec kompatibilně. Navíc některé scény z té příběhové linie bych úplně vynechala, protože byly naprosto zbytečné. Z této oblasti nemůžu nesrovnávat s filmem Válečníci, který mě svou atmosférou sednul daleko víc. Tím ovšem neříkám, že na mě autentické záběry nezapůsobily silně depresivně, protože taková krutost a lidská tragédie nemůže nechat klidným snad vůbec nikoho. ()
Úvodem, nelze neocenit netradiční formu, Vítejte v Sarajevu je snímkem zpola dokumentárním, zpola hraným, a už tím se vymyká ostatní produkci a už tím si říká o divákovu pozornost. Je tohle formální ozvláštnění v tomto konkrétním případě pouhá manýra? Neřekl bych, vypadá to, že tvůrci měli reálné záběry z válečného Sarajeva, a k těm inscenovali (tj. natočili) podmínky jejich vzniku (což mně zní hodně osobitě, průkopnický), vlastním tématem filmu se tak stávají podmínky práce válečných reportérů. Nejsilnější je film: a) v odsudku tzv. kolektivního Západě (země EU a USA), čímž mě připomněl reportážní knihu Jana Urbana Všem sráčům navzdory, b) a ve vystižení bezmoci novinářů. K bodu a) samozřejmě netuším, zda bych byl v l. 92-95 zástancem bombardování Bělehradu (bezprostředně po vpádu Ruska na Ukrajinu jsem si vnitřně říkal, že Západ by měl zdrženlivý, že by neměl vojenský zasáhnout - třeba v podobě vyhlášení bezletové zóny -, jevilo se mi to tehdy jako vyhlášení 3. sv. války jinými prostředky; tím, že tam ta bohužel válka stále trvá, tak je pro mě stále nemožné si tento postoj kriticky vyhodnotit...), ale to blábolení, spoiler že tu Západ není od toho, aby každého zachraňoval, že Sarajevo není v současnosti nejhorším místem k životu, že je až čtrnácté (wtf?!), ta neochota evakuovat jeden jediný sirotčinec spoiler, to se mi fakt poslouchalo těžce! Že zatím zním celkem nadšeně, tak proč pouze za 3*? Z dvojího důvodu: 1) Převodem z jednoho média (resp. dvou - televizní a novinová reportáž) do druhého ta látka ztrácí náboj. Číst si spoiler reportáž muže, který zachránil děvčátko ze sarajevského sirotčince tím, že se ji rozhodl adaptovat, číst si o průběhu této záchranné operace spoiler, tak automaticky volám: dejte mu Pulitzera! Když ale totéž vidím zpracováno filmově, tak Oscara nežádám. Proč? Má hypotéza zní, že za to zřejmě můžu to zprostředkování. 2) Používat autentické válečné záběry (kór když nejste jejich autory; nechce křivdit, třeba u toho Winterbottom byl) mně vždy přišlo dost laciné, že si tvůrce tímto dost zjednodušuje práci - kdo by se nerozhořčil (či nedojal) nad záběry rozstřílených civilistů? Opět nikomu nechci křivdit, ale i při nejlepších možných úmyslech (ukázat světu tu hrůzu) se vždy horko těžko zbavuju podezření, že se někdo snaží manipulovat mými emocemi. Nadto poslední dobou přemýšlím, jestli tyhle záběry, když jsou prostě vsázeny do jiného kontextu a jsou něčemu prostředkem (třeba tomu natočit co nejautentičtější film o válce v Bosně), paradoxně neotupují diváckou citlivost, jestli nepřenášejí jen obraz zbavený děsu a bolesti, pouhý němý výkřik? 65 % ()
Veľmi náročný film, ktorý nám trochu poodhaľuje život vo vojnovom Sarajeve z obdobia niekedy pred rokom 1997. Film vnímam silno aj v súvislosti s tým, že som v Sarajeve bol v roku 2005, stopy vojny tam ešte stále boli, no ľudia boli evidentne radi, že sa to skončilo. Welcome to Sarajevo je silné aj pre to, že sa natáčalo bezprostredne po skončení vojny priamo v tom meste a tak nádych dokumentárna nie je iba mylnou domnienkou - kulisy nie sú filmové ale kruto skutočné. Highlit filmu je absolútny záver a Koncert za mir si zaradím medzi svoje najlepšie filmové skladby. Silné, veľmi silné 4* ()
Vyborny film o masakrach a hrozach juhoslovanskych vojen, ktore vypukli po roku 1989. Sarajevo - to bolo najdlhsie obliehane mesto v Europe, ani Leningrad ani Stalingard, ne, ne. Obliehanie Sarajeva trvalo v case cca 2. 4. 1992 - 2/1996. Autenticke, surova atmosfera, vyborna rezia Michela Winterbottoma a vyborne dialogy - to su nesporne plusy filmu : 89 % ()
Vítejte v Srby obleženém Sarajevu, 14. nejhorším místě na světě, kde se denně střílí, ostřeluje, lidé umírají na ulicích a děti jsou umístěny v sirotčinci, který se nachází u frontové linie. Syrový, naturalisticky natočený film, podávaný z pohledu zahraničních novinářů a neschopné OSN. Je rok 1992 a reportér ITN Michael Henderson cestuje do obleženého Sarajeva. Zde se seznámí s americkým hvězdným novinářem Jimmym Flynnem, který vyhledává napínavé příběhy a záběry. Henderson a Flynn se spolu spřátelí, ubytují se v hotelu Holiday Inn, který je hlavním ubytovacím zařízením pro novináře. ITN si najme nového překladatele jménem Risto Bavic, který se stane Hendersonovým překladatelem. Během své práce sledují trýznivé osudy obyvatel Sarajeva, lidi umírající na ulicích, starou paní, která je v šoku a nechápe, co se děje. Z toho jsem měl málem PTSD. Situace se změní, když Henderson obdrží report ze sirotčince Ljubica Ivezic, který se nachází na frontě a ve kterém žije dvě sta dětí v zoufalých podmínkách. Ve Spojeném království jsou však na pořadí dne zajímavější zprávy, a tak se Henderson rozhodne udělat z příběhu sirotčince hlavní zprávu, aby upoutal pozornost veřejnosti na tuhle brutální válku a podpořil evakuaci dětí do bezpečí. Americká humanitární pracovnice Nina organizuje autobusovou evakuaci dětí do Itálie, kterou schválila OSN. Henderson přesvědčí Ninu, aby zahrnula do evakuace také Emiru, bosenskou dívku ze sirotčince. Nina ví, že to není povoleno, protože povoleny jsou pouze převozy k příbuzným do zahraničí. Henderson a jeho kameraman cestují s dětmi v autobuse pod záminkou toho, že o tom napíší novinový článek. Bosenští Srbové však evakuaci brání a autobus musí používat objízdné trasy. Autobus přepadnou zkurvení ozbrojení Četnici a násilím z něj vytáhnou několik bosenskosrbských sirotků, včetně malého bratra jednoho kluka – to bylo fakt kruté. Četnici je naloží do náklaďáku a odvezou zpátky. Henderson se s Emirou vrátí do Londýna a adoptuje ji do své rodiny. Po několika měsících se však ozve Emiřina odcizená matka. Henderson se tedy vrací do obleženého Sarajeva, ve kterém kvete organizovaný zločin a hledá Rista, ze kterého se stal bosenský voják. Henderson jej požádá, aby mu pomohl najít Emiřinu matku. Emiru dala její matka do sirotčince pod tlakem rodiny. Risto je ve svém domě zabit odstřelovačem, a tak musí Henderson požádat o pomoc Zeljka, vrátného v Holiday Inn. Zejlko mu pomůže dostat se k Emiřině matce, která však nakonec souhlasí s tím, že Emira bude v Anglii šťastná a podepíše adopční papíry. Hlavním motivem filmu je však zesměšňování toho, že úředník OSN prohlásil, že Sarajevo je 14. nejhorší místo na světě. Hurun, Ristoův přítel a violoncellista říká, že zahraje koncert v ulicích Sarajeva, až bude označeno za nejhorší místo na světě. Na konci filmu uspořádá Hurun „koncert míru“ na kopci s výhledem na Sarajevo a hraje na violoncello stovkám obyvatel a také Hendersonovi a Flynnovi. Koncert je sice krásný, ale zároveň znamená, že Sarajevo se skutečně stalo nejhorším místem na zemi. Zvláštní film, který občas působí jako nepřehledná změť osudů různých lidí, od trpících obyvatel Sarajeva po novináře a který jako by nesledoval žádný konkrétní příběh. Záměrem bylo zřejmě ukázat krutost a brutalitu války v bývalé Jugoslávii, a to se povedlo skvěle. Obzvláště to, že do příběhu byly zahrnuty děti – sirotci hrálo mně jako divákovi hodně na city. A pohled na mrtvá batolata nikdy nezapomenu. Miloševič byl pěkný hajzl, stejně jako je dneska Putin. () (menej) (viac)
Galéria (25)
Zaujímavosti (3)
- Film je založený na skutočných príbehoch z knihy britského vojnového spravodajcu Michaela Nicholsona - "Tisíc míľ z mŕtvej zeme" (orig. "Natasha's Story" - 1995). (MikaelSVK)
Reklama