Tri spomienky

Další z moderních filmů, který dokázal úžasně zachytit dobovou atmosféru a uvést diváka v pochyby ohledně data vzniku filmu. Poetika milostných rozhovorů mezi Paulem a Esther plně odpovídá létům šedesátým, a sedmdesátým nedivím se, že ji dnešní generace nechápe, kdo z dvacetiletých dnes čte romantické básně a místo odeslání sms musí 3 dny čekat na vytoužený dopis... Hluboká láska, která přesahuje hranice lidského chápání byla ve filmu vyjádřena naprosto dokonale, lépe už to kamera zachytit nemůže, další úrovní je pouze vlastní prožitek. To se tvůrcům povedlo naprosto dokonale. Vlastní děj filmu a dialogy mi trochu připomněly mého oblíbeného J.L.Godarda, nicméně konec filmu bych nejspíš ocenil méně otevřený, ovšem - záleží na tom jak vše dopadne? Důležitý je život, jeho prožívání a děj, ne jak vše skončí přece. Moc krásný film, asi se zase po dlouhé době vydám do Paříže... (17.10.2019)

Takové divné... 1) Intelektuálně říznuté dialogy občas překvapily. 2) Svérázně sestřižené scény podtrhly fabulační rozpaky, kterými dílo trpí. 3) Ta Paulova holka Esther je neobyčejně protivná husa...holt amantes amores. 4) Nejlepší na filmu jsou pěkní kluci: 21letý Quentin Dolmaire (Paul, hlavní role), 17letý Théo Fernandez (bratranec Bob), 28letý Benjamin Siksou (Serge), 25letý Pierre Andrau (zrádce Kovalki), Raphael Cohen (Pavlův mladší bratr Ivan). 5) Natáčelo se v Roubaix, v okolí Lille, v Paříži, v Saint-Germain-en-Laye, dále pak v Bělorusku a Tadžikistanu. 6) Výstižný koment: Vitex***, dunbar**. (02.06.2018)

Každý starší člověk vzpomíná a některé vzpomínky bolí celý život, Dokonce tak, že i po letech nezapomene na zradu kamaráda. A že některé lásky přetrvávají celý život, i když jsou dost rozporuplné. A právě tahle rozporuplnost mladičké Esther, její lehkovážnost a zas najednou její ohromná psychická traumata někdy působily až nevěrohodně. A třeba pasáž o židovském dvojníkovi, kterému poskytl v Bělorusku pas, mi z celého příběhu vyčnívá jako nadbytečná. V každém případě se na Esther dobře koukalo, lepší tři hvězdičky. (13.04.2018)

Nostalgické ohlédnutí za první láskou a přátelstvím i bilancování na prahu středního věku. Vzpomínky na blažené i všední dny - jizvy na duši zůstávají... Desplechin umí jako obvykle natočit přesvědčivě i situace na hraně. Vše táhne Amalric, režisérovo alter ego (zde o deset let mladší), ale i ostatní jsou velmi dobří. (90%) (26.09.2015)

Ty dokáže jen stroj času /u/nést. Ty umí jen mysl přivodit, hlava rozehrát...Tu noc mezi nimi jiskry létaly, a když se pomilovali, rozhořely se plameny, které nabraly nekontrolovatelný spád. Hicovali spolu v žáru nirvány, ale když se rozcházeli, každý přiložil po svém polínko do ohně bolesti, odtržené "samoty," a ani vzájemné, výřečné dopisy útěchy, lítosti a vzlykající lásky, je neuchránily od popálenin stupňů nejvyšších. Byli dědici Romeů a Julií, turbulentní milenci ochutnávající nejkrásnější lidský cit, který hřál, ale když není uvážlivě udržován, pálí vztahový řád, je spálen na popel i člověk sám. Něžná ze vzpomínek, první náš polibek. Svůdná, oděná šatníkem vášnivých historek. Rozjitřená, poslední k/l/apka citových šarvátek, nezhojitelných ran, když nabízí se v plén jako kněžka, sladký med. (19.11.2017)