V službách pápeža

Charlton Heston v nejlepších letech, historickej velkofilm, kvalitní scénář, zábava i poučení. Zajímalo by mě, jak dalece se drží skutečnosti, protože takhle mluvit s papežem si snad nemohl dovolit ani sám Michelangelo. Obrázek papeže je tu taky docela neobvyklý. Dnes ho máme všichni zažitýho jako člověka míru, kterej se sotva hýbe a i s problémama mluví (JPII), ale papež tady je něco docela jinýho. Vsadím se, že pro kázání jde dál, než pro ránu. Výprava je nádherná a příběh zábavnej a příliš krátkej. (12.12.2005)

Po 10 minútach dokumentárnej časti sa dostávame k typickému výpravnému historickému filmu zo šesťdesiatych rokov. Miestami až príliš výpravný s množstvom prehnanej hudby a oslavného spevu a miestami až príliš romantický. Zidealizovanie tohto azda najlepšieho sochára všetkých čias je najviac badateľná v ľúbostnej sfére, kde sa pozabúda na jeho homosexualitu, mimochodom Michelangelo bol aj autorom prvých sonetov venovaných mužom mužovi...Rex Harrison v role pápeža Júlia II. je famózny. (25.12.2015)

"Proto braň, můj milý, mé němé dílo a mou pověst s ním: já nejem malíř a sem nepatřím..." napsal s odstupem let autor fresek na adresu díla, které žádnou obranu nepotřebuje, a ze kterého se v reálu obyčejnému smrtelníkovi zamotá hlava a podlomí kolena. Občas si říkám, jestli ten film není příliš krátký. A jinak: přestože velmi dobře vím, že herec není role, podobu Michelangela mám už přes dvacet let neodmyslitelně spjatou s Charltonem Hestonem. (06.11.2007)

Filmová adaptace části rozsáhlého životopisného románu Agónie a extáze od Irvinga Stonea se soustřeďuje na střet dvou silmých osobností renesanční Itálie: všestranného umělce Michelangela (Ch.Heston) a vojáckého papeže Julia II. (R.Harrison). Otázky umělecké svobody, chápání Božího charakteru a nalézání vzájemného respektu, to vše povyšuje snímek C.Reeda nad běžnou produkci historického žánru. (28.01.2007)

Vynikající film. Na Nový rok jedu poprvé do Říma a předem mohu říct, že co mě na Itálii nejvíce zajímá je renesance a jsou to také géniové té doby, v popředí figurujíc samozřejmě Leonardo, Boticcelo nebo právě Michelangelo. I právě proto v letadle nebudu myslet tak moc na koloseum nebo Fontánu Trevi, ale budu snít o tom jak poprvé vzhlédnu hlavu a uvidím jeden z divů světa, na kterém se jeden sochař neochotně málem umořil k smrti. Umění je velice obskurní jev v mých očích a subjektivně nerozumím lidem, co galerie ze svých itenerářů vynechávají, protože v každé fresce, v každé olejomalbě je za komponován kus umělcova génia a každá nese příběh, proto je dobré zajít se podívat na dary těchto géniů, ať už se v Oslu podívat do Vigellandova parku, nebo do Florenské Ufizzi, či Louvru, člověk by měl být schopen tuhle velikost ocenit a sklonit se za uměním, které hraničí s dokonalostí. (15.12.2019)